Eva Zoubková

"Dvě blbé blondýny na remorkéru"

 

„Ženy majú sklony písať si denníčky…oproti chlapom, ktorí píšu denníky.

Nie, že by ich k tomu tlačilo ich ego ale majú to zo zákona…“

 

Tahle věta mě nejdřív hodně naštvala, ale musím pokorně přiznat, že toto je deníček.

 

• První myšlenka:  Rumunsko

• Druhá myšlenka:  nejdřív hory,  potom moře  (po zkušenostech z minula s vláčením kamenů od moře)

• Třetí myšlenka : Banát,  potom moře

• Čtvrtá myšlenka:   jakým dopravním prostředkem do Banátu?

• Pátá myšlenka:  Když v r. 1823 to šlo po Dunaji na vorech,  proč ne počátkem jedenadvacátého století?

• Šestá myšlenka:  Jak na Dunaj,  když vor postavit nedokážu?

• Sedmá myšlenka:  Internet a psát a psát a psát

• Osmá myšlenka : Žádné kladné odpovědi a tak holt zase  vlakem….nebo že by snad ta odpověď z Vraného nad Vltavou znamenala obrat?

• Devátá myšlenka:   Milosrdný Juraj  nalézá  průchodnou  možnost  (snad)

• Desátá myšlenka:   snižuji  se  ke  konspiraci  a  je  mi z toho zle.  Ale touha po plavbě na  Dunaji  nade mnou začíná mít moc……..čarovnou moc……..a  tak  ty vymýšlenky nějak skousnu.

• Jedenáctá myšlenka:   kpt.  Kovacs  odpovídá:   SNÍVAJTE  S NAMI  !!!

• Dvanáctá myšlenka:   Vzdáváme se  Banátu,  nebude čas.  Ostatně,  tlačný remorkér s nákladem není autobus,  aby zastavil,  kde se nám zlíbí …….(později  zjišťujeme,  že  rozhodnutí  plout až do Konstance  nemělo chybu….a když, tak jedinou: že to bylo jenom do Konstance).

• Třináctá myšlenka:   stres,  že neznám přesný termín vyplutí…. a  to už je úterý 26. 6. a vím,  že  budeme muset přijet do Bratislavy o den dřív.

• Čtrnáctá myšlenka:   Martin Kovacs  píše,  že vraj trpezlivosť ruže prináša ….a  já se – do háje!  - skoro hroutím.

• Patnáctá myšlenka:  známe  termín vyplutí  (30.6. ráno) ,  jsme sbalené, Alenka musí oželet v Turnově vysvědčení.  Dostane ho až v září.

• Šestnáctá myšlenka:  Víme vůbec, do čeho jdeme? Já nejspíš ne a ta moje beruška už vůbec ne.

• Sedmnáctá myšlenka:  TR – TREBIŠOV

 

• 29.6.

Až na to, že při cestě vlakem do Bratislavy  máme více zavazadel než rukou a zad, je to suprová jízda. Pěkně vychlazený dopravní prostředek.

Nepřehlédnutelný milosrdný Juraj čeká v BA  na nádraží a dřív než se nadějeme, jsme v přístavu. Setkání s Martinem  a fakt to vypadá, že je to pravda….TR TREBIŠOV.

Mé naivní představy o dřevěné palubě berou za své. Stále jsem v takovém lehkém šoku. Ne z té kovové rozpálené lodi. Ze všeho.  Naprosto ze všeho. V takových chvílích trochu ztrácím paměť.  Jsme seznámeny s momentálně přítomnou částí posádky, s řádem na lodi, podepisujeme  prohlášení, že poplujeme na vlastní nebezpečí…..

Další naivní -  velmi naivní představa:  jaképak nebezpečí, že??? Kolik brouků Pytlíků už tahle naivní představa stála v Tatrách  život!  A mnohdy i  záchranářů!

Martin  i  Juraj  jsou „takoví správňácký chlapiska“,  ostatně jako i všichni na lodi.  Nemám vůbec u nikoho pocity ani náznaky nějaké antipatie.  Netuším ovšem,  jestli to takhle platí i z druhé strany.

Vnitřek lodi je další příjemné překvapení.  Nejen umyvadla a čisté povlečení v kajutách, ale na chodbičce dokonce i  sprcha.

když má člověk strach, aby se nezřítil z palandy

Tento večer to bude naposledy, kdy si tam dám i studenou vodu…..Dvě vecka,  později zjistím, že i pračka.  Zatímco Alenku zmáhá studentský život posledních několika dnů /a zejména nocí/ a usíná v dosud nepovlečené posteli,  mně nabízí Martin,  že můžeme jít spolu ještě na nákup.

Šok ale nepřešel a tak nejsem schopná si srovnat myšlenky, co vlastně na loď ještě potřebujeme. Prípovedné máme,  piva nám nakoupil Juraj  a na těch deset, jedenáct dní,  co Martin odhaduje, že cesta potrvá,  je všeho dost. Navíc – obědy prý budou společné za pár Euro…. hlady neumřeme.  Přesto jdu a prohlížím si aspoň to málo z Bratislavy,  co lze vidět. Nebyla jsem tu dobrých dvacet pět let.

Ceny v Eurech mě přivádějí do rozpaků.  Co mi  Bůh dal v cizích jazycích,  to mi sebral v číslech:  neumím si spočítat ceny v korunách.  Naprostý debil.  Neumím násobilku, neznám kurz.  Úplně vymeteno.

Jako  v  mrákotách kupuji jednu Whisku a jeden meloun.  Platím  kartou a  nezjistím,  kolik to vlastně bylo.  Martin  mi radí,  ať si zajdeme v Baji na tržiště,  že tam mají moc dobré oranžovomasé melouny.  Zase si připadám jako kretén.  Lehce sice  přikyvuji, ale v  životě jsem název toho města neslyšela. Je to Baj  nebo Baje nebo  Baja?  A leží kde?  Nad Budapeští,  pod Budapeští? Snad jsem dobře rozuměla, že v Maďarsku????? Večer se všichni zdekujou a já se nechám zlákat televizí,  neb v ní je medailonek Pavola  Hammela. (Tady má být měkké L, ale já ho v klávesnici nemám  a apostrofem to řešit nechci). Trochu si zabroukám pár starých písniček a zasměji se pro mě nové věci,  že v osmdesátém devátém se prý volalo „ HAMMEL NA HRAD!“

Není nad slovní hříčky. Ty mě baví nejvíc.

Zatímco Alenka přechází plynule z odpoledního spánku do nočního, jen s rozdílem, že teď už v povlečené posteli, já dřímu  u televize. Na remorkéru zůstal jediný lodník. Jmenuje se Anton, ale říkají mu Vlado.  Svobodný asi padesátník. Televizní hlasatelky se mu vdávají jedna za druhou… ale snad se časem nějaká další najde. Má zvláštní nepopsatelný šarm.  Kouzlo bezprostřednosti. Máme z něho  s Alenkou asi  oprávněný pocit, protože i ostatní členové posádky se diví,  jak to Vlado dělá,  že na něj ty baby tak letí…

Když jdu spát, ohromí mne, jak nahlas jde ve vedlejší kajutě chladnička.  Omyl.  Není to chladnička. Je to Vlado. Protože motory nejsou ještě spuštěné, v tichu je chrápání slyšet víc . Zní to docela příjemně. Rozhodně se na lodi nebojíme. Ten večer jsem prvně pocítila, že nejsme někde v hotýlku, ale na lodi. Asi proplulo něco kolem  a tak jsme se lehce zhoupli. Nádherný pocit.  Už se těším na zítřejší ráno.

• 30.6.

Moment vyplutí jsme nezmeškaly. Je 7.15 a budí nás mužské hlasy … konec konců jaké jiné …  Alenku nepoznávám. Nečeše se, nemyje se, nemaluje se. Honem na záď, vlastně na kormu a čumíme do vody, jako bychom ji viděly prvně.  Jenže tahle voda není jen tak ledajaká … je to ten pověstný „hukot vody lopatkama vířený,  hudsonský slapy sírou pekla sířený…..“ A to má úplně jinej šmak, úplně jiný grády – aspoň pro mě.  Asi z nás mají chlapi srandu. No, nic. Nebude to poprvé ani naposledy.

Seznamujeme se se zbytkem posádky a divíme se, že jich je jenom šest.  Je to sice ideální počet na zábavu – v osmi lidech se každý dostane ke slovu, ale jakkoli tomu nerozumím, přijde mi to na práci málo lidí.  Dcera pronese hlubokou myšlenku o WC:  „ Mami,  nám nepřijde divný, že prkýnko je vždycky nahoře, ale představ si, jak to pro ně musí bejt divný, když tak často je prkýnko dole……“

Kajuty nás opravdu mile překvapují. V okně síťka proti hmyzu, stůl, dvě sedátka, skříň a ono již zmiňované umyvadlo i se zrcadlem. Vlastně je tu všechno.  Jen ty nahaté slečny všude po lodi na stěnách nám připadají navíc.  Ale po pár dnech to chápeme a sundáme jen ty dvě u nás v kajutě.  Místo nich si na stěnu vylepuji  mapu toku Dunaje…jedna z věcí,  která možná přiměla někoho přemýšlet,  zda opravdu nejsme z výzkumného ústavu.  Beppe: „Ja som tomu neveril, ale povedal to Peter. A Peterovi to povedal Igor. A tomu to povedal  Tibor.“

Posádka jsou hoši tak od 40 do 60 let. Zhruba. Těžko odhadovat. Geny a tíha života se podepisují do tváře každému jinak. Alenka je sice překvapená, že nikdo mladší se na lodi neplaví, ale ona je přeci na život s dospělými zvyklá. Možná bude za nějaký den příjemně překvapená.

Podle laického rozdělení bych řekla, že posádku tvoří:

Vlado – již výše zmíněný lamač ženských srdcí,  zde zřejmě druhý strojník.

Peťo – bocman,  kuchař,  „matka lodi“  takový náš miláček,  pusinka,  medvídek, velice vstřícný člověk

Igor – zástupce kormidelníka a velitele,  trochu závislák na PC, ale možná, že na něm jen stále pracuje………… řekla bych, že je tady na lodi mozkem všeho, ale třeba se mýlím…..úplně první dojem z něj jsem měla, že je to takový lodní seladon.

Beppe (pozn. zkrácenina italského Giuseppe)  – tady si trochu nejsem jistá,  takový ten lodní intelektuál,  něco jako manažer………zkrátka na zapisování

Peter – o tom jediném nic nevím. Téměř není vidět.  Tichý chlapec,  co se moc neprosazuje. Prý první strojník.

Velitelem lodi je Tibor – zřejmě člověk se spoustou lodnických zkušeností, ale zdá se mi tak trochu v křeči.  Možná se fakt bojí, že jsme špionky. Nebo je takhle v křeči při každé plavbě?  Nebo si jenom neumím představit tu strašnou odpovědnost.  Nevím. To poznám za čas.

jen nemnohým je dáno ...

Potud mé laické rozdělení. Možná časem pochopím, že je to jinak. Je ale fakt, že když se manévruje,  naskáčou všichni na svá místa na lodi či člunech a funkce nefunkce, makají jak zběsilí.

Poprvé v životě vidím na vlastní oči klimatizaci.  A vzhledem k tomu, že na slunci je nějakých 45 stupňů, nad lodí možná přes 50,  je chodbička, kde klimatizační zařízení jsou, jediným místem, kde se dá jakž takž existovat. Alenka ještě netuší, že plavba potrvá déle než slibovaných 11 dní. Není tak odvázaná z plavby samotné jako já.  V podstatě se kvůli mně obětovala. Mně by bylo asi hanba se na remorkér takhle vnutit sama,  ale s ní mi to připadá  stravitelnější….tady přeci nikdo neví, že lodě odjakživa zajímají mě a ne ji. Když jsem se ve dvanácti letech naučila dobrovolně Baladu o námořníkovi a ne Taťánin dopis Oněginovi, jako ostatní holčičky,  zřejmě nějaká úchylka ve mně byla už od  dětství. Škoda, škoda, že jsem se nenarodila jako kluk. Snad by  mě v tom sedmdesátém osmém  u  ČSPLO  bývali přijali.  Takto mi bylo odpovědí „Ženy na loď nebereme“…..Pak už jen zbývalo tu touhu v sobě utloukat.

Vyplutí z přístavu je zážitek, ale vplutí do Dunaje ještě větší.  Člověk by očekával, že budeme muset udělat náklon…..a ono nic……v dalším doku přibíráme dva prázdné čluny  a prý v Komárně přibudou další dva. Každý o šířce 11 metrů. 

Když člověk ví, co je vracák, proudnice, náklon, protiproud atd.,  vnímá manévrování s takovým kolosem dvojnásob.  Tibor  nás zve na kapitánský můstek, ale  nám se zatím moc nechce.  Vítr ve vlasech a vůně vody je příjemnější.  Uvaříme si kafe v kuchyňce, jejíž vybavení mě fascinuje,  a zčásti postáváme na korme, zčásti na horní palubě.  Definitivně opouštíme Bratislavu. 

Když pak slezeme po kovových schůdkách a chceme jít do kajuty,  Beppe  nás zastavuje s lahví vodky v ruce a zve na panáka.  Divím se: „Teď,  po ránu?“    „Však sme sa pohli, nie?“ To už vidím, že se hihňá i za mnou stojící Alenka a zřejmě ji přestává v tu chvíli mrzet,  že tu nemá vrstevníka.  A já ještě netuším, že pro mě nastává sedmnáct  dní neuvěřitelné zábavy.

Peťo odmítá naši nabídku pomoci v kuchyni. Prý ještě neví, co bude vařit. Popíjíme onu zmiňovanou vodku, hozenou do nějaké limonády a v podstatě Peťovi v té kuchyni překážíme. Časem pochopím, že je na to zvyklý. Do toho vtrhne do kuchyně Vlado a vykřikne: „Nezgrupujte sa! “ …Tomu zvolání sice zatím také nerozumím, ale směju se dál…..později pochopím…..

Myslela jsem, že to, v čem  plaveme momentálně, je regulovaný asi 500 m široký Dunaj.  Ale není. Je to kanál. Voda má okrovou barvu a prý je jí dost…..

Ráno, když jsme se procházely po lodi a zkoumaly různá zákoutí, uviděly jsme obrovský prostor pod schodištěm, který byl těsně nad dnem lodi. Říkám: „to je asi strojovna, tam nesmíme“  a Alenka na to: „Spíme v kajutě s nápisem STROJNÍK,  tak smíme.“  Nepoznávám ji.

Zatímco sedím na korme a píšu deník – v tomto případě podle Martina deníček – přistane mi na noze beruška a na řetězovém zábradlí konipas (asi)… Takový ten černobílý ptáček, co sídlí u řek. O ptáčka strach nemám, ten na břeh doletí, ale to slunéčko sedmitečné asi šanci nemá.  500 m na obě strany je jen voda. Jdeme tedy s Alenkou poprvé na kapitánský můstek. Tam se dozvídáme, že toto je kanál a nikoliv řeka.  Napravo míjíme tři slovenské vesnice, jež se po dostavění slavného vodního díla Gabčíkovo ocitly mimo jakékoliv spojení s ostatním světem… Za sebou mají ty vesnice Dunaj a za ním už Maďarsko a před sebou široký kanál bez mostu, jen s převoznictvím. Kompa Kyselica – Vojka ….a pak si zkuste takový barák prodat. Šance jsou minimální.

Kapitánský můstek je hydraulicky polohovatelná kabina s radarem, GPS, klimatizací, spoustou páček a čudlíků a dvěma dalekohledy. Ty hrají velkou roli.  Hlavně Igor  má dalekohled každou chvíli v ruce.  Řekla bych, že povětšinou nikoli ze služebních důvodů. Po stranách dvě židličky, aby se kdokoli má zájem, mohl posadit a třeba kochat, jako teď my.  Má romantická představa o kormidle, coby dřevěném kruhu se spoustou výběžků, také bere za své. Je to páčka. Obyčejná tenká kovová páčka. A kdoví, jestli se tomuhle ještě říká kapitánský můstek. Asi je to archaismus. Všichni tomu říkají komando.

Asi po dvou hodinách plavby jsme u „šlajzy“ . . . Za námi doplave tlačák Muflon 7 s dalšími dvěma čluny. Netuším, že to jsou čluny, které se budou připojovat v Komárně k těm našim. Já vlastně netuším vůbec nic. Já  jsem tady za takového  veselého  pitomečka.  Zdá se nám, že se nic moc neděje a  tak jdeme do kajuty. V kajutě si říkám,  že se nějak setmělo. Pak kouknu z okna a mám sama sebe znovu za blba .  To už tak bývá, že se ocitnete v plavební komoře hluboko mezi dvěma zdmi a máte pocit, že se setmělo…..Nejdřív si lámu hlavu, proč jsme se čtyřmi čluny-sekcemi nepluli už z Bratislavy. Odpověď je celkem jednoduchá, při délce 188 metrů by se těsně pod BA takový kolos do řeky prostě nevešel.

Na palubě je šílená výheň,  v kajutách je horko,  a tak jediné místo, kde se dá existovat, je klimatizovaná chodbička. Úbožiatko Peťo. On si do toho všeho horka ještě topí ve sporáku. Připravuje osm porcí brambor a vídeňské řízky. A taky uvařil strašně dobrou květákovou polévku.

Po obědě míjíme kilometrovník s nápisem 1807.  Naštěstí je vždycky někdo nablízku, kdo nám vše, na co se ptáme, mnohdy i na co se neptáme,  vysvětlí. Takže 1807 znamená, že tolik kilometrů chybí do Konstance. Jenže to není tak úplně pravda, protože nula je v Sulině. Ale rámcově pro naše blonďaté pochopení nám to zatím stačí.  Zkrátka,  že se po proudu kilometry odčítají a nikoli přičítají. A od Beppa  se dozvídám, že Bratislava leží  na rkm 1867.

Na tohoto člověka si musím dát pozor.  Zjišťuji,  že mnohdy mi dá odpověď ne na to, na co se ptám  a vyřknu to,  ale na to, co  jsem si pouze myslela!!!  A nemusí jít vždy jen o říční kilometry…velmi nebezpečné!  Alenka mi stále radí, ať se tak neodkopávám.  Vždy a před každým.  A Beppe  je zrovna  taková bytost, u které  platí, že duše se smí svlékat jen do půl těla,  jak zpívá jeden písničkář.  To aby před ním člověk pomalu uhýbal pohledem.

Z Bratislavy do Komárna je to cca 100 km.  Tam dorážíme okolo čtvrté odpoledne. Zatímco Alenka si dělá pedi- a manikůru, já trávím čas na komandu – slastná chvíle …trošku chladněji než jinde…..poslouchám rozhovor ve vysílačce. Tibor  a Emilko /kapitán z lodi, která tlačí dva čluny za námi/….je to docela tristní povídání. Kromě lítosti a vzpomínek na to, jak to chodívalo  dřív  ( a věřím, že tehdy to muselo být sice velmi tvrdé, ale zároveň i krásnější ),  se Emilko ptá: „A čo to tam máte za baby, taká pekná blondýna s dlhými vlasmi a žena v strednom veku…..?“ Tibor  odpovídá: „Ani ja neviem, komu patrí.“

Jsem ráda, že rozhovor na toto téma nepokračuje a nikdo nezabíhá do podrobností. Dochází mi ale, že velitel lodi si nezaslouží, aby nevěděl, která bije. Možná, že ta konspirace byla zbytečná. Žádný výzkumný ústav, žádné špionky z úřadu bezpečnosti práce……. prostě ženská – blázen,  která si chce splnit chlapecký sen o splutí Dunaje a vláčí sebou sotva dospělou dceru. Řekla bych, že posádce to dojde hodně rychle,  ale Tibor  si to hned tak vymluvit nedá.

Po chvíli hlásí kapitán vysílačkou do komárenského přístavu, že bude robiť  taký malý manéver a já jsem přítomna momentu, kdy kvůli nižšímu mostu před Komárnem se s námi snižuje kabina komanda, abychom nenarazili. 

Jakmile začne  manéver,  jsou všichni na place. Bez rozdílů funkcí či hodností.  Zkouším si představit,  kolik tam asi tak je stupňů Celsia. Určitě  hodně.  Je to neuvěřitelný pohled, jak každý ví, co má dělat a kde má být.  Sice jsem si pro svoje rozptýlení před časem zkusila pracovat jako dělnice na jedné podkrkonošské pile,  ale takovéhle pracovní nasazení jako tady,  to jsem fakt ještě v životě neviděla … a že na světě nejsem krátce….

Konečně jsem taky pochopila text v jedné písničce „Lodní zvon zvoní, není čas se ptát, kdy se zas vrátím a jak mám tě rád….“

Lodní zvon už sice nemá ten úplně typický zvuk zvonu, ale účel,  proč se rozezní, je stále stejný:  Chlapi, rychle do práce! ……“není čas se ptát“………opravdu to někdy bývá fofr.       „kdy se zas vrátím“………….plus minus dny, týdny, měsíce…..“a jak mám tě rád“…..tak tohle  je ještě více vis major…..

Ani já ani Alenka jsme toto „zvonění“ předtím neznaly a já se zrovna chtěla jít osprchovat. Vtom zazvonil lodní zvon a my se v první chvíli lekly:  potápíme se!  Tak se zvedám, že tedy jdu do té sprchy . Alenka  se – avšak v klidu  -  diví: „teď, když se potápíme?“

Ten manéver znamenal,  že místo dvou sekcí poplave TREBIŠOV už se čtyřmi. Celá ta sestava drží pohromadě „jen“ díky důmyslnému propojení ocelovými lany hozenými za „bifle“.  Ta lana však mají průměr 2,5 až 3 cm a  slovo bifel neznám. Když mi Peter  to slovo přeloží do češtiny,  neznám ho  taky. (Pachole nebo pulter). 

 

Krajina, ubíhající okolo, je teď jednotvárná. Ze severu Slovensko, z jihu Maďarsko…lidé slunící se na písečných plážích a  Igor  má určitě s dalekohledem plné ruce práce.  Okolo Komárna je větší provoz než jinde. Občas nějaký TR se člunem  či výletní loď,  sem tam vodní skútry. Hloubka je tu nyní kolem sedmi metrů,  prý pro plavbu slušné. Bývá i méně. Rychlost je okolo 15 km za hodinu, což je taky dost. Tibor  nás zve na obloženou mísu a večer na skleničku, později se dozvídám, že mu minulý týden bylo 60 let  a  měl předevčírem svátek.

Výhodou těch sedmdesáti let společného státu je i to, že lahůdkový či vlašský salát chutná v lahůdkářství na pražském Václaváku stejně jako v salónu TR-Trebišov ….je opravdu vynikající.

Jak se končí den a začíná to příjemně foukat, míjíme na pravém břehu Ostrihom….za námi západ slunce, před námi pravotočivá zatáčka, téměř do pravého úhlu. Kapitán to zvládá, ale už vypadá hodně unaveně. Musí být ve střehu od 7.00  do 23.30 a to je na šedesátníka fakt velká porce, ale asi je zvyknutý. Štúrovo je poslední slovenské město na levém břehu.

Konvoj uhání, voda teče a stmívání je nádherné. Na březích zaplály ohně a v dáli svítí město Vác a jeho vyhlášená věznice na levém břehu. Něco jako Leopoldov, Mírov či Valdice. Pod Vácem už je Budapešť, ale tou neproplujeme. Tedy ne dnes, protože tam  smí jen konvoj o určité délce, kterou přesahujeme. Tibor  je v podmínce – v lodnickém slova smyslu – a tak nechce riskovat.  Byla by z toho pokuta. Kotvíme těsně před půlnocí nad Budapeští.  Menší manéver a stojíme.  Z večírku samozřejmě není nic,  protože jsou všichni neskutečně unavení. I my dvě, a to jsme celkem nic celý den nedělaly.

Najednou se všude v lodi line kouř z cigaret. Trošku se s Alenkou pobavíme a pohihňáme, možná i Vlada rušíme, ale máme si toho za celý rok, kdy je na internátu, hodně co říci.

proti slečnám na stěnách oblečená dostatečně

• 01.07.

Nevím, proč jsem si myslela, že vyplujeme v osm hodin. Probudí mě zvuk motoru,  ale  je teprve 5.25……….

Vylítnu ven z kajuty a ptám se prvního člověka, kterého vidím, zda už byla Budapešť. Jistěže už byla,  je na mně vidět rozespalost a trochu se stydím, ale vzhledem k tomu, že ešte dva razy cez ňu pôjdem, vracím se do kajuty dospat a pak budím Alenku. Chlapi z nás mají srandu, že jsme se nevzbudily ani když vytahovali ráno ve čtyři  hodiny kotvu. A to je prý hrozný randál.  Zaráží mě,  jak to, že vstávali před čtvrtou, když se do půlnoci plulo….ale zatím to nerozmazávám…jen si sama sebe v té situaci neumím představit.

Trebišov  tedy prováží dva a dva čluny zvlášť skrz Budapešť a my ji opravdu vidíme dvakrát. Spousta mostů, Rybářská bašta, hotel Hilton, budova parlamentu. Velkolepé, ale pro mě nic moc.

nejlíp se na to kouká z vody

á na svůj nejhezčí zážitek teprve čekám – do divočiny. Sedíme na horní palubě, ale slunce už je tak spalující, že po pár fotkách Budapešti mizíme do chládku. Alenka si opět lakuje nehty a pak znovu usíná. Ta škola musela být opravdu náročná!

Jdu k lanům, protože tuším zajímavý manéver….. A opravdu! Je potřeba přestavět sekcie tak, aby ty dva naposledy dovezené čluny byly naopak vepředu. Dunaj má v tomto místě asi 600 metrů šířku a tak to šikovný Tibor  v souhře s posádkou zvládá;  celé to ale trvá 2,5 hodiny. Všech pět chlapů na člunech maká jako ďasi.  Je asi 35 stupňů Celsia ve stínu, na slunci tak 45 a na kovových člunech možná přes 50…..dehydratace hrozí v posádce všem.  

Míjí nás spousta velkých lodí se švýcarskou, německou či jinou vlajkou.  Na korme má prý být vždy vlajka státu, kterému patří loď, na přídi vlajka země, kterou se proplouvá, pokud ta zem je na obou březích.  Pokud je na každém břehu jiná země,  vlajka se na příď nevyvěšuje žádná. Stejně tak se žádná vlajka vepředu nevyvěšuje v zemi,  která je totožná se státem, jemuž loď patří. Slovenskem tedy Trebišov  proplouval jen s vlajkou na korme.

Dívám se na ten manéver s plným zaujetím. Představa, že by špičku celé té dlouhé sestavy uchvátil proud, docela nahání hrůzu. Je mi jasné, že tahle práce vyžaduje desetiletí praxe.  Začíná mě lákat možnost vstoupit na čluny a jít až na úplnou špici.  Alenku to láká taky, ale spíš proto, aby si vychutnala pocity herců z filmu Titanic. Večer bude finále ME ve fotbalu a asi se budeme dívat.  Alenka se ovšem už teď bojí, aby se večer nemusela „sbližovat zrovna u fotbalu…“

V kuchyni se pouštím do zeleninového salátu a dívám se, jak  Peťo připravuje pečené kuře s rýží. Hezky jsme si při tom spolu pokecali.  Ta kuřecí stehna byla malinko cítit. Není divu, při tolika kilech masa,  vložených najednou do chladničky, když venku je 50°C na slunci, se to nemohlo udržet voňavé. Ale na otravu to snad nevypadá.  Jen…. že si člověk tak nepochutná.  Peťo ale dělá, co může.

Dává mi ochutnat levandulový sirup vlastní výroby. Fakt voní i chutná jako levandulová pole. S Alenkou probíráme včerejší večer,  kdy jsme se spolu tolik nasmály, až jsme se musely Vladovi, který má kajutu vedle nás, omlouvat.  Byl donucen snášet ty naše výbuchy smíchu.  Alenka zase usíná a já vlastně potom taky. Na levoboku pod záchranným člunem, kde pofukuje a jsou taková podlouhlá dřeva (zatím ještě nechápu, k čemu slouží… prý odrazníky)  a je tudíž na čem sedět, trávíme poměrně dlouhou dobu.  Pozorujeme ptáky, které neznáme, asi nějaký druh volavek, chvílemi vypadají jako kočičky, chvílemi jako supi s rezavými ocásky. Ale to už hodně fantazíruji.

Na levém břehu jsou zapsané říční kilometry,  pak zjišťuji, že i na pravém. Dobře je vidět vždy jen koncové dvojčíslí. A tak nevíme, zda je to 1355 nebo 1555…je nám trapný se ptát, abychom nevypadaly už jako úplné ignorantky. A tak jdu raději k oficiální  plavební mapě, co visí v chodbičce a dívám se, že to tedy bude  těch 1555.  Před tím bez hodinek zkoušíme po odhadovaných sekundách odpočítat, za jak dlouho uplaveme ten jeden kilometr. Vychází to na cca 3 minuty a pár sekund, což je rychlost asi 16,5 km za hodinu. Celá natěšená se jdu na komando zeptat, jak moc jsem se trefila.   „Trafila si  to presne. Môžeš byť lodníkom!“ odvětí Tibor  a plácne mě do dlaně.  No,  má ze mě srandu, to vím, ale  větší pochvalu mi dát nemohl!

Ptám se, zda není ospalý. Spát šel o půlnoci a už ve čtyři se vyráželo.  Říká,  že je….  jak by nebyl. Ale ve střehu být musí. Navíc, v těchto místech ta plavba fakt je nezáživná.

Teprve teď se od Igora a Tibora  dozvídám o TR-Ďumbier……  stalo se to před šestnácti lety ve Freudenau. Při velmi vysokém stavu se nepovedl manévr nad plavební komorou a tlačák byl vtažen do hatí.  Z devíti lodníků přežil jediný. Závěr soudu byl jednoznačný.  PaPS  soud vyhrál. Rakušané měli plavbu včas zastavit ……..jenže…

I teď vidím na březích,  do jaké výše někdy hladina Dunaje vystoupí. A to musí být fakt šrumec. V místě, kde jsme nyní,  je hloubka cca  5 metrů a Trebišov má ponor 2,10 m takže pohoda. Časem mi bude zahádou, jak je možné, že ponor remorkéru je stále menší a menší. No, zase jsem za pitomce. Nedochází mi, že ubývá nafta a voda. Protože prý věděli, že poplujou i dvě baby, vzali o sedm tisíc litrů vody víc. Bez komentáře.

Plavební bóje , za tmy osvětlené, po proudu vlevo zelená, vpravo červená,  ukazují optimální, vlastně povinné plavební koryto. Je něco po 19. hodině a teprve teď začíná být jakž takž příjemné teplo.  Dosud bylo vedro. Baja je na rkm 1479 a tam bychom za chvíli měli být.

Začíná mi svítat, proč se vyráželo tak brzy. Dnes se má hrát finále ME ve fotbalu. Sice mi to Tibor  rozmlouvá, že hlavní důvod byl doplavat včas do Baje,  aby nakládání mohlo začít co nedříve, ale kdo ví,  jak to je. Takže za dva dny 400 km, slušná porce.

Peter si taky píše deník a jeho „menstruační“  kalendáříček   má jen málo dnů, kdy nebyl v práci….. otázka je,  zda je rád nebo nerad.  Nejen z básní a  písniček začínám chápat,  že lodník, ať už na řece nebo na moři,  je rozpolcená osobnost. Když je na lodi, chce být doma, když je doma, chce být na lodi. Řekla bych, že být lodníkem je diagnóza.

 

„….z polibků dům se nestaví ani chléb se nerodí,

proto dnes musím jako dřív sloužiti na lodi….“

 

Tibor se trochu - asi jen na oko – rozčiluje ,  že když si všichni píší deník, že on už nemusí. Že je to zbytečné. Ale musí. Majú to zo zákona.

Alenka se buď učí na řidičák nebo spí nebo si čte ty svoje luxusní časopisy. Když už sama ten luxus nemůže prožívat.  Se mnou tedy určitě ne!  Večer je dlouho světlo a i když sedím kousek nad otevřeným otvorem do strojovny,  přesto vnímám hluk ptactva. Jak by asi to ptactvo bylo slyšet, kdyby bylo naprosté ticho? Občas štípne nějaký hmyz.  Zjišťuji,  že je ten hmyz trochu větší než u nás.  Igor  varuje, že v Rumunsku bude ještě větší.

V devět večer tedy kotvíme v Baji.  Máme všichni zavřená okna i dveře do lodi a tak očekávané hmyzí útoky nezačaly. Jen sem tam nějaká moucha, co vnikla dovnitř přes kuchyň. Později se téměř všichni slejzáme u fotbalu.  Muži vesměs tipují Španěle na vítěze.  Já, žel, asi taky, ač bych ze zištných důvodů potřebovala,  aby vyhráli Italové. V práci mám šéfa Itala. Ale zde jsem si na práci zatím ani nevzpomněla.  Zajímavé, jak mě ta plavba pohltila. Sotva vnímám, kde bydlím, kam chodím do práce, jaké mám příjmení…

V salonu je strašné horko. Je to místnost tak 4 x 4 metry, hodně zastavěná nábytkem. Mám pocit, že se tam nedá dýchat, ale fotbal chci dokoukat.  Tibor  dává do placu pár lahví vína. Asi je to ten opožděný večírek ze včera.  Španělé nakonec vyhrávají 4:0, ale ani jako hra to za moc nestálo. Když se pak Peter odchází sprchovat, kapitán k němu vznese nahlas takovou poznámku, že mi nad tím zůstává rozum stát.  Nejen vzhledem k mé  přítomnosti a tomu, že se ještě moc neznáme, ale vůbec.  Nikomu z posádky není patnáct nebo šestnáct a ani velitel lodi by si některé věci dovolovat neměl.  Předstírám,  že jsem nic neslyšela a beru to jako hloupý pokus o žert.

Nabízím nakrájený sýr, který trošku tělnatější Vlado odmítá s tím, že by si zkazil postavu….Tak tohle už jde!  To je humor. Chápu, že na něj ty baby letěj…. Po fotbalu ještě lehký rozbor politiky a menší zvyšování hlasu ze strany Igora – taková ta krčmová klasika.  A   o půlnoci ochutnávám nejlepší slivovici svého života. Bez ocasu, vyrovnaná chuť švestek i jader.  Úžasná.  Škoda, že Peter  nechce prozradit zdroj.   Asi je soukromý. Ale fakt jsem lepší slivovici ještě nepila. Dvojročná.  …..Je mi líto ji do sebe hodit najednou jak zvíře a tak se kvapně loučím a jdu spát. Alenka už je v limbu. Vedro je únavné, ona navíc spí nahoře na palandě a taky čelí věčným nabídkám  chlastu ……..slivovice, whisky, víno, pivo……….

Ale hoši jsou fakt slušňáci.  Martin  měl pravdu. Otázka je,  co by bylo, kdybych tu nebyla. …nejen z jejich strany,  ale i z Alenčiny…

• 02.07.

V 8.15 se probouzím lehkým chodem motoru a polohlasou mluvou.  Maďaři chtějí vidět naše cestovní pasy. Lehnout si už nejdu. Dopíjím tu superúžasnou slivovici a pak si vařím japonskou kávu okidanu (jak roztomilé…..jsem vděčná za každou novou slovní hříčku,  kterou ještě neznám… tentokrát je autorem Peťo a „okydal“ mi ji taky on )  a jdu na své místečko pod záchranný člun na levoboku. Pozoruji a hlavně slyším ptáky… Vrány nebo havrany? Před devátou motory na vyšší výkon, menší manéver a ze čtyř člunů jsou rázem tři… a vedle sebe…  a ukotvené.  Asi 200 m proti proudu je nákladní přístav. Tam se bude nakládat ten jediný člun, který zůstal u lodi.  Při tomhle manévru jsem poprvé viděla, že byl někdo v nebezpečí.  Ne života, ale pádu.  Vlado ve spěchu trochu škobrtnul. Nic by se asi nestalo.….. motory  zrovna v tu chvíli ani nešly. Spadl by do vody a ostatní by ho vytáhli. Konec konců, záchranné kruhy jsou stále ještě na místě. (Později ztropím dost dusno, že už nejsou.  Prý, že se na Balkáně kradou….tak je někdo zamkl do skladu a klíč je u prvního strojníka na stěně……fakt dobrý!!!) Chalani se snaží být co nejrychlejší.  Není divu, cesta zpět prý potrvá asi 23 dní.  A to ještě nejsme ani v Konstanci, natož v Izmailu, kam poplují potom, pro další náklad.  I když jsem v jednu chvíli koketovala s myšlenou, že bychom se svezly i zpět, tak teď mě to přešlo, protože to by Alenka asi nerozdejchala.  Nevím,  proč jsem si myslela, že Trebišov bude v Bratislavě dřív než my v Praze. Nejspíš jsem netušila vůbec nic o Izmailu. Ale má to logiku;  když  je možnost vézt nějaký náklad i zpět, je nutné to využít.

….. a to je právě ta Igorova práce……proto je stále u počítače….pokud zrovna nepronáší obvyklou větu, že jsou na lodi s Alenkou nejmladší.

Přistáváme vpravo proti proudu, tedy na levém břehu. Obrovské násypné mechanismy jsou už připravené a kamiony s kukuřicí najíždějí jeden za druhým. Něco takového vidím prvně v životě.  Kikötö Baja. Ty druhé přehlásky by měly být dlouhé.  To je taky pro mne novinka. Maďarština má krátké a dlouhé přehlásky. Peťo chce dnes vařit szegedin a zjišťuje, že nemá smetanu. Nabízíme se, že zajdeme do Tesca, když je tedy tak blízko. Tržiště si necháme až na zítra. V  radostné víře v naše  jazykové schopnosti vyrážíme  (poté, co nám Vlado láskyplně pomůže – tedy hlavně Alence – ze žebříku). Na tržiště prý je už stejně pozdě, protože tam bývají jen dopoledne.

Nejdřív mám chuť políbit tu asfaltovou silnici. A to jsem na lodi jen čtyři dny. Vzápětí blízko nás zastavuje osobní auto, z něj vyskočí mladík  a hned  „ jó napot …..atd. atd. V klidu ho nechám vypovídat a pak mu řeknu svou oblíbenou a na vše se hodící větu „minden kezdet nehez“ Každý začátek těžký. Jeho dívka za volantem rychle pochopí, že tentokrát narazili a že se pravděpodobně nic nedozvědí. Chlapec zastříhá ušima a sedá do auta.  Na jednu stranu mě to mrzí,  protože ze všeho nejvíc mě baví povídat si s lidmi…..ale tady to fakt nejde.

Ač jakž takž známe směr, přesto trošku kufrujeme.  Je takových 40°C ve stínu. Nakonec se k Tescu dostáváme. Zřejmě se ale snažíme dostat dovnitř nesprávným vchodem.  Vrátný nereaguje na otázku po  „main entry“ a tak už čuju zradu.  Mysleli jsme, že množství bicyklů nám napoví, že ten hlavní vchod je tady. Ale ouha. Na kolech zřejmě přijíždějí jen zaměstnanci a zde parkují. Mně je už docela špatně; s poruchou tělesné termoregulace už od dětství  si teď připadám  jak na Sahaře.

Věta, že „skočíme jen“ pro smetanu, mi za čas  připadá k smíchu. V Maďarsku je všechno jinak. Tady se snad i slovo TESCO řekne úplně odlišně. Ne, že bych předem nevěděla, že v tomto  jazyku se naprosto není čeho chytit, ale bláhově se domnívám, že základní angličtina už dnes bude standard.

Ó nikoliv.

Hurá,  našly jsme  hlavní vchod. A Alenka je nadšená, že vidí povědomé slovo Deichmann.

Uvnitř je naštěstí chládek a velmi ochotný mladík  nám ukazuje regál,  kde najít smetanu; stále nám ale neukazuje „édes tejföl“,  jak nám na papírek napsal Tibor….. a hlavně, potřebujeme jen desetiprocentní a sladkou. Tato je zřejmě kysaná a pro Peťa  tudíž nepoužitelná. Snažím se tomu ochotnému mladému muži  vysvětlit, že potřebujeme „ten percent“  a pak ukazuji deset prstů, doufajíc, že zabere na anglické TEN  a  že všechny prsty na rukou i tady znamenají desítku. Moje oči těkají po regálech a náhle zahlédnu spásný nápis SMOTANA NA VARENIE…  Jupí.  Pak ale nastává další problém u pokladny,  protože chci razítko na účtenku. Když nepomáhá ani pantomima,  vzdávám to. Snad to Peťovi bude stačit i bez razítka. Zřejmě jsme ale pokladníka natolik vyvedly z míry,  že mi vrátil o  tisíc forintů míň ….

Domů – vlastně na loď – se vracíme už kratší cestou a jsme stále velmi vysmáté.  Člun  je již z velké  části  naložený a tudíž na stejné úrovni jako molo.  Žebřík není potřeba. Dozvídáme se, že nakládka jednoho člunu bude trvat jeden den. Alenka se začíná nudit a vyčítá  mi, že jsem jí tou pitomou lodí zabila čtvrtinu prázdnin.  A ptá se, kdy už „tam“ budem.  Je jako ten Varel Frištenský, co se účastnil výpravy na severní pól a stejnou otázku pokládal už od Náchoda.

V tu chvíli se loď zhoupne, motory začínají bručet a Tibor sděluje, že Bulhaři potřebují pomoci  přepravit jeden člun k molu k nakládce.  Spěchám tedy na kapitánský můstek  a je opravdu na co se dívat!  Za prvé,  bulharský člun je oproti slovenským  neuvěřitelně špinavý a rezavý.  Lana?  -  totéž.  A lidi?  To je vůbec samostatná kapitola.  Zatímco Slováci jsou denně čistě oblečeni, relativně i voňaví, na rukou pracovní rukavice,  na nohou – předpisově – pevnou obuv,  Bulhaři poskakují po člunu bez rukavic, v trenýrkách a hlavně jenom v pantoflích!  To je zážitek!  Kousek Balkánu už v centrální Evropě!  A tihle zázraci se plaví po Dunaji!!! Vytuším Tiborovy obavy, aby nedošlo ke zkratu, k požáru, k úrazu elektřinou. Vysílačka se nezastaví.

Když je po všem a TREBIŠOV  je zase pod vlastním člunem, teprve si všimnu, jak hodně se z  kukuřice práší.  Nakládají se jednotlivá zrna a celkový náklad jedné sekcie bude okolo 1100 tun. Večer se Alenka nechá trochu napájet a pak je ráda,  že chodbička na lodi je velmi úzká. Pronese něco o tom, že tu na lodi žijeme těžký společenský život a uhihňaná parafrázuje Igorovu  větu,  že posádce na lodi zlepšuje věkový průměr.  Na to jí vysmátý Peťo odpoví: „Alenka,  ty nám zlepšuješ všetko!“

Vlado sní svého posledního pribináčka, čímž Alenku ještě více pobaví. Ta jde tento večer spát opravdu velmi společensky unavená a slibuje si to, co ostatně každý den my obě dvě. Zítra žádný alkohol.

natřené a čisté ... v dáli kikötö Baja

• 03.07.

Ráno vstáváme na budíka neb chci dceři splnit slib, že s ní půjdu na to vytoužené tržiště.  Ale nedaří se. Dozvídáme se „hluboko ve vnitrozemí“, že toto se koná vždy jen ve středu a v sobotu a dnes je úterý. Tak, a už na to kašleme.  Možná odpoledne nějaké to koupání…. ani to však nepůsobí potěšení. Je to daleko a sotva lezeme. Vedro je zkrátka příliš velké i pro lidi, co mají slunce a léto rádi.  Natož pro mě, která  miluji zimu a sníh. A to nepracujeme na lodi! Ani na člunech!  Nezavíráme a neotvíráme dekly,  netrávíme hodiny v rozpálené kuchyni jako Peťo!

K molu se vracíme právě včas, kdy je druhý člun naložen….pak si sednu na židličku na komandu a čekám, že uvidím celý manéver. Je to trochu o prsa korejské ženy.  Člunů i lodí tam kotví dost a Tibor  tuto situaci nazývá Bangkok.  Mezi kormou Trebišova a jakýmsi cizím člunem bylo tak deset, patnáct metrů prostoru, když se manévr dokončoval.

Je to zvláštní. Ve chvíli,  kdy  jsem si psala ručně zápisky, jsem nevěděla ani kolikátého je ani co je za den v týdnu.  Beppe mi něco povídá a já si připadám docela hluchá.  Není to jen stálým zvukem motoru,  ale i jeho nevýraznou artikulací a nízko posazeným hlasem.  Omlouvám se,  že nerozumím….“Promiň,  cože?  Tys mluvil o vodce?“

„Ja hovorím iba o vodke“ a pozoruji jeho úsměv podobný úsměvu Mony Lisy.

Nedaří se nám s Alenkou dodržet socialistický závazek,   že dnes ne.  Dnes žádný alkohol.  Opravdu to, můj milý deníčku, nejde.  Zároveň mi při pohledu na tu dobře vychlazenou a orosenou Beppovu  láhev dochází,  že platí jistá přímá úměra.  Čím vyšší  IQ, tím větší je potřeba alkoholu. Tu bystrost v sobě ubít, utlouct, umlátit.  Čest výjimkám.

Kamiony najíždějí a nakládka se daří.  Druhá sekce je plná a ještě odpoledne lze  začít nakládat tu třetí. Všem už z toho stání trošku hrabe, ale až večer se dozvím, co to je, když někomu hrabe doopravdy. (Nyní, když ťukám do klávesnice tento deník-deníček a Alenka těžce nese, že se jí absolutně  nevěnuji, chlácholím ji,  že už je to dobré, že už jsem v Baji……a ona na to suše: „A ještě tam dlouho budeš!“ )

umělci se najdou všude

Ten zoufalec nahoře, co řídí sypání, to taky nemá jednoduché. V proskleném budníku, bez klimatizace,  dvacet  minut přestávka a nakládá se zase až do setmění.

Večer se sedí jen chvilku, zprávy v televizi, pár loďáckých historek ( těch relativně veselejších) a to teprve zjišťuji,  že je fakt možné, aby těm chlapům hráblo.  Například když se stojí někde několik týdnů kvůli zamrzlé řece nebo nízkému stavu vody. A ještě smějí z lodi na břeh jen jednou za týden. To, když je to stání  zrovna někde mimo Evropskou unii……

Nebo když se dá za několik dní uplavat jen 800 metrů kvůli mlze….Peťo zase líčí,  jak někde ubourali kus břehu,  když se netrefili tam, kam měli...

• 04.07.

Vzbouzíme se až v 10.25 a je nám docela hanba. Tak dlouho spíme a tak jsme oteklé.  Hlavně já.  Na tržiště kašleme.  Nechce se nám nic a nikam.  I na posádce je vidět, jak už by rádi pluli.  Peťo vaří pravé brynzové halušky a na lodi se šušká, že bude chybět asi dvě stě tun, že několik kamionů nejspíš nedorazí.  Abych se vyhnula Alenčiným kecům, beru si vychlazeného Kozla a jdu si sednout na komando, kde je chladno a kde vůbec nikdo není a píšu a píšu. A když už není co psát, koukám na bajský most, kde je aspoň nějaký pohyb. Jezdí tam totiž auta.  Na teploměru je 42°C ve stínu.

Teprve teď si uvědomuji, jak klesla hladina od nedělního večera. O cca 60 cm. Na Sázavě by to byl průšvih, ale na Dunaji to snad takovou roli nehraje. Nebo aspoň ne teď hned.  Peťo jde už o půl čtvrté na špici  člunu, jako by chtěl očima urychlit  sypání.  Pak přichází i Beppe. Dva největší nedočkavci.  Včera večer jsme se dozvěděli z TV zpráv, že zatímco jih a východ Evropy trápí horúčavy,  Německo,  Rakousko a ČR jsou v oblasti vichrů a krupobití. Klasika 21. století.

A taky mi  dochází, že věkový průměr posádky je  okolo padesátky. Je-li Igor  ve svých 45 letech nejmladší,  jak to s plavbou po Dunaji bude vypadat za dvacet let?  Mladé tahle práce  prý neláká.  Zajímavé…….nikdy bych neřekla, že je to práce jako každá jiná.  Přijde mi,  že když k tomuhle řemeslu někdo tíhne, nedá se odradit ničím a nikým. Ale to bude asi ono. Jen málokdo už k němu tíhne.

Ve čtyři odpoledne se nedočkavci konečně dočkají,  zavírají dekly a ten upečený strejda v kabince násypného systému je asi taky rád,  že může na chvilku vypadout.  Ještě vyřídit papíry, zaplombovat náklad a ¾ práce je hotovo.  Okolo naší lodi se rojí chlapci na vodních skútrech, předvádějí různé výkruty, osmičky, až se Tibor  bojí, aby některého z nich při manévru nesrazil. Netuším, že v tu chvíli je Alenka  na horní palubě. Potom se jen culila, že prý za nic nemůže, že tam jen tak stála.

Ani Lorelei za nic nemohla, jen tam tak nad tím Rýnem seděla a česala si své dlouhé zlaté vlasy. 

Na lodi je hodně věcí jinak než na souši; obrazy jsou na zeď přišroubované, okolo sporáku je nahoře kovové zábradlí, aby nepopadaly hrnce na zem. U některých chladniček jsou ještě pojistné háčky. Stůl v jídelně je potažen koženkou. To jsem nejdřív moc nechápala. Ale když jsem se zkusila jednou najíst v salonu, kde koženka není a zrovna se manévrovalo, viděla jsem, jak se položený příbor i  talíř pomalu sunou ke kraji stolu.  Jednou jsem krájela zeleninu na salát a v momentě, kdy jsem to chtěla z prkýnka nasypat do mísy, už to téměř bylo vedle.  Zvláštní,  vlak se taky pohupuje při jízdě. Ale tohle je jiné… hezčí.

Pozdě odpoledne, kdy ještě zdaleka není po práci  neb se začalo sypat do čtvrté sekce, mi Peter nabízí luxusní doutník.  EL NOBLE CIGARRO.  To je teda pocit!!! Nejenže jsem na lodi, ale ještě mám i doutník!

• 05.07.

nádherný řetízek

Dnes je na Slovensku i v ČR  státní svátek. Nechápu,  jak mohli Konstantin a Metoděj přijít ten samý den do obou zemí najednou. Jestli ono to nebude tím, že v tom roce 863 existovala Říše Velkomoravská, v níž byly obě země zahrnuty. V Baji to rozhodně svátečně nevypadá. Už od sedmi se pokračuje v nakládání, které včera trvalo až  do osmi hodin večer.

Peťovy polévky jsou jedinečné a doufám, že ty recepty nezapomenu. Od něj se také dovídám, že na svou dobu, tedy v roce 1982 byl Trebišov  špičkově zařízená loď.  Za pár měsíců jí čeká tzv. střední oprava,  konaná jednou za čtyři roky.

Je náročné si najít zábavu. Díváme se na film z DVD s názvem Remember me. Tam dívka pronáší slova o tom, že nejdřív si dá dezert  /rozuměj před hlavním jídlem/ .  Beppa, který shlédl jen několik prvních minut filmu,  to inspiruje  a jde si  též dát  „dezert“.

Dnes se z kukuřice abnormálně práší. Je to znát i uvnitř lodi.  Jemný světlý prach je úplně na všem.  Alenka asi na Baju nebude ráda vzpomínat, na druhou stranu si uvědomuje, že doposud jsme všude měli velké štěstí.  V Gabčíkovu jsme nečekali ani minutu navíc, V Baji, kdyby pršelo, nemohlo by se nakládat vůbec.  Zkrátka,  zatím je to paráda.  Teď teprve si všímám,  že ten nebohý ujo v kukani má ventilátor. Jinak by se mu uvařil mozek. Zkouším Alenku fotit a klekám si nahoře na palubu na jedno koleno.  Během  vteřiny se zdvíhám…….. to  koleno jsem si spálila. Chápu Beppova  slova,  že ven vylejzá,  jen když musí.  Před druhou odpoledne je dosypáno, ale ještě nejmíň hodinu trvá přeměřování, faktury atd.  Na lodi je cítit radost z blížícího se vyplutí. Manéver je ale složitější než to zkraje vypadalo. Najednou je na řece příliš živo,  spousta lodí, hodně člunů, všetci robia runda a slovo Bangkok už skoro považuji za terminus technicus.

Nakonec se přeci jen pohneme a rychlostí cca 13,5 km/h se blížíme k Moháči.  Nepříjemná zvěst, kterou si šífaři z různých lodí mezi sebou sdělují je,  že voda padá a že by se mohlo stát, že dole zůstaneme stát někde na brodě.  Jen žádnou paniku, říkám si a neřeším. 

Když poslouchám Tibora,  jak dává pokyny ohledně kotvy, resp. kotev, zajímalo by mě, co znamená to „sleduj, či šponujú, či neškrábú“.   Snad budu mít ještě dost času to zjistit. Ve vysílačce slyším Beppa hlásit počet metrů a ráda bych věděla, zda se z těch vzdáleností skládají  zkoušky. Já bych tedy nerozeznala, co je 16 a co 15 metrů. Hlásí to po metru, pak po půl metru a nakonec: „opreme sa“….

Moháč leží na rkm 1448-46 a má  pro Maďary stejný zvuk, jako pro Francouze Watterloo nebo pro Čechy Bílá Hora. Tenkrát, v roce 1526  tu vyhráli Turci na celé čáře a král Ludvík Jagellonský při útěku utonul v bažinách.  Dnes kotvíme kousek nad tímto městem.

Večer koukáme s Alenkou na televizi a nejdřív máme pocit, že jsme posádku něčím naštvaly. Pak nám dojde, že jsou jen strašně,  strašně unavení. Někdy si zkusím potěžkat to ocelové lano.  Musí to být pěkná raubírna!!!  Na slunci je na člunech určitě přes padesát stupňů….To je místo parních strojů z dřívějška…..“kdo chce čuchat pekelnýho ohně smrad, ať se na hudsonský šífy najmout dá………“  V deset večer už je naprostý klid.

Všichni vědí, že  - na rozdíl od nás -  budou ráno v pět hodin už zase v práci.

Samostatnou kapitolou na lodi je voda.

Voda pitná a užitková. Dříve se prý ta pitná dávala jen do kuchyně. Ostatní aktivity, včetně čištění zubů, se odehrávaly  s vodou dunajskou. A to prý byl Dunaj mnohem špinavější než dnes. Teď je pitná voda kromě chlazení motoru všude. Teplota pitné vody je však taková, jakou umožňují trubky a její skladování.  Z modrého kohoutku tudíž teče teplá, z červeného horká, Alenka říká, že někdy z modrého horká, z červeného vařící.  Jako na Alcatrazu.  Tam byl ale důvod jiný. Aby se vězni nemohli otužovat a nepřipravovali se tak na útěk z vězení přes moře.  Přesto se to jednou někomu povedlo a nevím, zda to bylo přesně tak,  jako ve filmu SKÁLA.

A ještě na něco, kromě chlazení motoru, se dunajská voda používá. Do hadice na mytí paluby. To jsme dnes měly možnost vidět. Hoši smývali ten kukuřičný prášek z celé lodi.  Tak mě tak napadá,  zda tu hadici nepoužijí i na náš „křest“, když už je o tom občas řeč.

 

• 06.07.

Alenka a vlajky

Dnes nás tedy čeká ta slavná revize. Stále o tom jen slyším a nevím, co si pod tím představit. Kupodivu vstávám v pět i já a vůbec sama sebe nechápu. Takhle brzy?  Před sedmou pak přistáváme v Moháči a čekáme ty maďarské kontrolory. Revize až tak rychlá asi nebude. Peťo stíhá uvařit ještě zelňačku a teprve v 10.45 nastupujeme všichni na Appellplatz, kde nás lepá děva v uniformě kontroluje.  Alenka za mnou vycházela z kajuty. Tak se k ní otáčím a zdánlivě vážně se ptám, zda nevadí, že jsme bez podprsenek….. „Hádam nie“….  ona  se někde zasekla a já to přes rameno omylem šeptám Vladovi. Tomu to nevadí, taky ji nemá.  Vlado mi naopak špitne, že je to jak za komančů, tedy ta komisnost úředníků.

Ač se nejdřív zdá, že za chvíli  už bude po všem,  místo toho  slyším Tibora  lamentovat,  že dostane pokutu   - prý nějaké technické údaje jsou z lodi Božkov - … I  rigidní  maďarští  úředníci tento drobný nedostatek objevili a průser je na světě.  Tiborovi  tedy hrozí pokuta a ostatní jsou zpruzeni, že jsou to další hodiny čekání navíc. Ptám se někoho „ a to se ani neslitují,  když velitel lodi je vlastně jejich krajan?“ chlapci jen krčí rameny a mlčky vrtí hlavou.  No, nejspíš ne, když jsme na slovenské lodi….ach jo…..

Po poledni přeci jen zvedáme kotvy a čeká nás cca 23 km do Bezdanu.  Proplouváme maďarsko-chorvatskou hranicí  na pravém břehu / rkm 1433/ a za chvíli bude na levém břehu Srbsko. Peťo zatím pouze připravuje srbskou vlajku……

Pojala jsem nápad vyfotit Alenku se všemi vlajkami,  co na lodi vlají nebo budou vlát. Sice máme k vlajkám obecně trochu jiný vztah než obykle lidé mívají, ale i tak je to taková hezká ozdůbka.

To zvláštní pískání, které občas zaslechneme, je práce kovu, tedy hřídele. Na lodi se totiž pískat nemá. Prý to přivolává bouři.

Ač jsem jinak ráda,  když mi Peťo dovolí aspoň ošúpať zemiaky nebo třeba nakrájet zeleninu na salát, jsem vždycky šťastná, když z té výhně v kuchyni můžu vypadnout… je mi ho líto a jestli to  horko bude pokračovat, vůbec bych se nedivila, kdyby to zdravotně odskákal.

Sedíme s Alenkou pod komandem,  ona recituje Petrarcovy Sonety, zpíváme písničky o vodě a lodnících….ale hlavně, hlavně je tam už chládek …Alenka mi připomíná včerejší Igorův „pohřební průvod“.  Moc si to nevybavuji v paměti. Vím jen, že „svůj kříž si nese“ většinou Peťo.  Někdy nese srolovaný kabel  a v druhé ruce červenou lucerničku.  Připomíná to francouzské animované zpracování Broučků.

Přesně ve 14.00 podplouváme bezdanský most a čeká nás další  - tentokrát mimoevropskounijní - revize.  Jestlipak tady taky objeví,  že Trebišov  není Božkov?

Ne, ne, prohlídka Srbů je /alespoň z našeho naivního pohledu/  pohodová. Sice tříhodinová, ale s úsměvem. Jen Beppe  se musí obětovat a vypít pivo s jedním z nich.  Když pak v 17.15 zvedáme kotvy, těšíme se na dlouhou plavbu bez kontrol.  Jenže plout v exponovaném úseku za tmy je nesmysl, a tak to Tibor  zapíchne na rkm 1410 už v 18.30h. Ptáci i hmyz mi připadají čím dál tím větší. 

V televizních zprávách,  u nichž se tentokrát slezeme /nevím, asi všichni/, zveřejňují výzkumy o sexuálním chování jednotlivých národů, konkrétně o  minimálním věku,  kdy který národ v průměru se sexem začíná.  Zajímavý výsledek. Nejvýše - tedy s nejnižším věkem -  si v tomto hodnocení stojí Gróňané (16 let). V tu chvíli do místnosti vstoupí nic netušící Peter. Velitel lodi ho donutí, aby se před námi přiznal,  že na něj jsou i  Gróňané hodně slabí…. Trumfnul by je o dva roky!

Po Vesničce mé střediskové a dobrém vychlazeném (!) bílém vínu se mi trochu rozvazuje jazyk a Alenka už má trauma,  co zase pronesu. Kupodivu spíš nadhazuji téma konce světa v biblickém smyslu slova.  Následují reakce všeho druhu, od výsměchu až po strach. Někdo by vyšel do ulic a užíval by si co nejvíce života, jiný by se snažil dostat co nejrychleji domů……… debatu ukončí Vlado lakonickou poznámkou :  „Treba všetko vypiť!“   

Posádka bude vstávat ve 4.45 a z mé strany je také dost odvážné, že si budíka dávám na šestou,  abych viděla ta místa náročná na kormidelnické umění.

• 07.07.

Ráno budíka zamáčknu a spím dál.  Mám to tu místo nervových lázní.  Neberu žádné léky, dobře spím,  relax maximální.  Pak ucítím vůni (nebo zápach – jak se to vezme) Lysolu či jiného desinfekčního prostředku. Zkrátka je  devět hodin a padesát tři minut….. a rkm 1324. Dlouho se nám ještě nechce vstávat.  Pak se k tomu přeci jen dokopu a jdu nám dvěma vařit kafe. Na chodbičce potkávám Peťa ,  má oči jak dvě namočené žemle a snaží se nám rychle sdělit, že jsme vstaly právě včas neb na pravém – tedy chorvatském – břehu bude za chvíli Vukovar.

rozstrielaný Vukovarský vodojem

Vlevo jen ten typický listnatými nižšími stromky zalesněný břeh.  Odtud ostřelovali Srbové chorvatské město Vukovar.  I tolik let po jugoslávské válce vidíme známky bojů:  polorozbořený kostel, zničená Baťova továrna,  zbořený obchodní dům i rozstřílený vodojem.  Některé paneláky i menší domy už jsou opravené.  Přesto celkový dojem z pohledu na toto město je stále děsivý…

nekterá místa ve Vukovaru už asi zustanou neopravena

Ale k něčemu veselejšímu……

Zatímco Peťova dršťkovka nás moc neuchvátila, tak smažený pangasius s lehkým francouzským bramborovým salátem,  je  zlatým hřebem jeho kuchyně. Zvláště poté, co Alenka včera pronesla velmi blonďatou otázku: „Mami,nachytáme si kaviár?“ Až tak od věci to není. Jeseteři sice v Dunaji nejsou, ale vyzy ano.  Po obědě bereme foťák, pivo a tmavé brýle a jdeme si zase sednout pod komando ….fouká tam a kilometry pěkně ubíhají.  Stále je na co se dívat. Na rkm 1312 stádo krav, evidentně svobodných v pohybu.  Některé se pasou, jiné stojí do půl těla v Dunaji.  Pardon,  v potoku, jak říká Peťo.  Máme radost, že konečně vidíme jiné tvory než jen ptáky a hmyz  (kromě lidí samozřejmě). Chlapci vyprávějí, že v době jugoslávské války to odnesl tlačák Šariš.  Srbové ho ostřelovali a posádka si zachránila holé životy útěkem do strojovny. Srbům se podařilo prostřelit i hydrauliku velitelské kabiny a ta spadla dolů, což v nich vyvolalo dojem, že se loď potápí.  Naskákali tedy na remorkér a našli dole vyděšenou posádku. Nikoli ovšem zbraně, o nichž se domnívali, že je najdou. Tito nedopadli tak zle jako ti z Ďumbieru a přežili všichni.

Alenka neví téměř nic ani o jugoslávské válce ani o rozdělení Československa.  Narodila se rok po rozdělení, ve škole se  asi nic moc  nedozvěděla…. A my?  Když je pro rodiče něco bolestné, raději o tom před dětmi nijak zvlášť nemluví.  A tak ji aspoň ukazuji dosud znatelný bílý nízce reliéfový nápis ČSPD na jednom člunu. Přes to je černě nastříkaný název PaPS.

No, je to dvacet let a teď snad  už je to i jedno.  Evropská unie nás dusí každého zvlášť,  jako by nás  dusila,  kdybychom byli stále ČSFR.  Kapitalismus drtí úplně každého, kdo se nechá…..a necháváme se všichni. Možná Papua-Nová Guinea je na tom líp. Já jen…, že vlastně nevíme, odkud jsme.  Říkat Česká republika je dlouhé a pro mě trapné. Česko, to mi přijde zase jak ustřižené /ačkoli tuším, že tento název je starý už aspoň dvě stě let/,  Čechy – to není pravda, protože je tady i Morava a Slezko. Používat jen zkratku ČR je relativně nejjednodušší…A když člověk před cizincem  řekne Czechia,  tak si to lidé často  pletou s Čečenskem.  Asi je lepší držet hubu.

Alenka všechny informace přijímá celkem nezaujatě, jako by jí člověk vyprávěl nějakou pohádku z doby bylo, nebylo….

Do tohoto našeho přemítání přichází Beppe a ptá se nás, kde jsme. Tedy my jako loď.  Jsem na rozpacích,  co vlastně odpovědět a neshodit se.  Pak tak ležérně jakoby na půl úst prohodím potichu do strany: „ Nevim….. asi na devítce nebo na desítce…“  a stahuji  hlavu mezi ramena ve strachu, že je to špatně. Za chvíli se na břehu objeví cedule rkm 1310.  Beppe spokojeně  pokývne a odchází do lodi.  Uff!!! To je úleva…. Proč já mám před tímhle člověkem pořád takové bobky?  Asi mám strach,  že mi čte myšlenky, či co.

Ale je to jasné, ti chlapi nechtějí slyšet, že jsme minuli  rozbořený hrad  vpravo či hezkou vesnici na vysokém pískovcovém břehu vlevo,  stádo krav či malebnou pláž. Je zajímá jen  jedno. To číslo!  Ať po proudu či proti proudu, jen ta magická cedule s číslicí !!!  A jsem ráda, že mi to konečně došlo.

Jak tak sedíme pod komandem,  Alenka se ošívá,  že na všech těch bedýnkách jsou nějaká držadla,  madýlka,  šrouby….že se na tom nedá pořádně sedět.  Ona má zkrátka luxusní prdýlku,  stvořenou pro plavbu na Costaconcordii.  To není holka na remorkér.   Za chvíli ale všechno vyžehlí Igor,  který jí nabízí zmrzlinu a za dvě minuty ji i donese. Tomu říkám nezasloužený luxus. To by se jí na nějaké snobské turistické lodi sotva stalo.

Na rkm 1300 přichází Beppe  a vyvěšuje srbskou  vlajku.  Náhle jde komando dolů a tak volám na Alenku, ať zmizí. Mám o ni strach a nevím, kde se  snižování zastaví. Po tom vyprávění o Šariši si už nejsem tak jistá …. s tou hydraulikou…. Ale je to jen o pár desítek centimetrů kvůli mostu na hranicích na rkm 1297.  Vpravo je tedy chorvatsko-srbská hranice.

Ve 14.00 h  rkm 1291. ……….Z tohoto údaje je vidět, že už mi taky jeblo. Hodina a rkm. 

Tak má vypadat deník a nikoli deníček.

Asi po další půlhodině plavby jsem unešená, jak je krásně směrem doprava vidět řeka do dálky. Alenka  skepticky poznamená, že jsem si zřejmě nevšimla, že řeka je vidět hodně do dálky i doleva. No, jo, je to obrovský ostrov, který se obeplouvá vlevo.  Protože v tu chvíli jsem ještě ve velitelské kabině,  ptám se, kdo určuje, kudy se má  plavat. Na to Igor  prohodí, že by to Tibor  mohl zkusit i vpravo. Vždyť i Kolumbus zkoušel nové věci……Plujeme rychlostí 15 km za hodinu a krajina se v dálce začíná zdvíhat.  O to víc se dívím,  proč Tibor  vypíná motory. Pak to vidím:  z levé strany nás  rychle předjíždí holandská nákladní loď….. štíhlá a lehká a proč se v řečišti předhánět, že? Na posádce vidím, že je docela příčetná… Plave se.  Jediným rušivým momentem na celé té atmosféře jsou větrné elektrárny. Jsou všude a kazí dojem divočiny. Na rkm 1268 je obrovská pláž a volejbal hrající mládež a ve vodě hlava na hlavě. Mně  i Alence Dunaj přijde na koupání dost špinavý. Ale Peter-Gróňan, vypráví, že teď to naopak jde. Že bývaly doby, kdy se třeba několik minut plavalo v olejové skvrně a  na hladině byla spousta různého bordelu atd.  Přitom pitná voda bývala opravdu jen v kuchyni. Teď je řeka mnohem čistší a přesto se i WC splachuje pitnou vodou. To jsou ty paradoxy.

Ještě nás čeká Novi Sad s pevností Petrovaradin a nápisy zamilovaných na pravém břehu. Toto město se stejně jako Budapešť smí proplouvat jen se dvěma sekcemi. Tak s Alenkou jdeme na horní palubu, která je sice stále rozpálená, ale už se stmívá a vítr příjemně chladí.

Závěrečný manéver na opětné sestavení celého konvoje stíhá posádka těsně před západem sluníčka.  Neuvěřitelně velké a temně rudé slunce.  Nevzpomínám si, že bych kdy dřív něco podobného viděla. Alenka si pak jde číst či učit se a já se kochám klesající teplotou už za úplné tmy pod komandem.

Nevím, co je to za zvláštní most v dáli,  zdá se, že je stavěný zleva doprava hodně do kopce. Jdu tedy na komando a dovídám se, že se jmenuje Baška (nebo Beska?) . Už je naprostá tma a tak chvilku pozoruji Malý i Velký Vůz a smiřuji se s tím, že neuvidím soutok Dunaje s  Tiszou.  Škoda! Na tenhle soutok jsem se těšila  nejvíc za všech…No, snad ještě budou jiné zajímavé soutoky.  Nevím, co bude zítra a tak raději jdu spát.  Ještě před tím ale s  Alenkou rozvíjíme teorii o zpáteční cestě vlakem,  že asi poprosíme pana průvodčího, až pojedeme přes Maďarsko, aby nás vyhodil z vlaku,  že potřebujeme někde na cestě zůstat čtyři dny stát, že jsme na to zvyklé …a pokud by nám předtím v jídelním voze ještě mohli nasypat do sáčku trošku krmné  kukuřice, bylo by to úplně ideální….. atd…atd… Rozvíjení této teorie nám zabralo asi hodinu. A zase možná rušíme spící všude okolo našimi výbuchy smíchu.  Jak jen je možné, že se takhle dokážu smát s osmnáctiletým děvčetem?

chorvatsko-srbská hranice

• 08.07

Ráno motory na plný výkon. Vlastně já nevím, na jaký výkon…… Poté, co jsem si po návratu domů  četla svědecké výpovědi ohledně tragédie Ďumbieru,  je to asi jinak. Tam se píše, že výkon motoru má devět pojmenování včetně toho posledního, který už nešetří stroje a smí se použít jen v případě ohrožení životů.  A který tehdy, toho 22.10.96 použitý byl…..            

Šrumec, hluk, něco se děje. Vstávám v sedm,  už se hodinu pluje.  Jestliže byl poslední manévr v jednu v noci a první ráno už v 5.30,  proboha, kdy ti chlapi spí?  Chápu. Jednu, dvě noci se to vydržet dá, ale několik dní? Několik týdnů?

Nikdo si však nestěžuje, takže to asi nějak řeší.  Asi spí přes den,  zatímco já jsem někde v klidu zalezlá a píšu si deník. Teda podle Martina deníček. Teda vlastně na slovenské lodi denníček.

Hlavní město Srbska Bělehrad mě nijak nezaujalo. (Zpětně mi dochází, že později při cestě vlakem domů, jsou na toto město vzpomínky smutné – nechtěli mi nikde za eura prodat vodu) . Ale přítok Sávy je nádherný. Ta má krásně  čistou vodu a ještě dlouho trvá,  než se s tou dunajskou smísí.  Větší část města prý leží hlavně na Sávě.

voda Dunaje a Sávy v jedné řece

Tentokrát jsou ale všichni vyloženě nadšení, že se zvedaly kotvy tak brzy ráno. Vidina  revize ve Veliko Gradiště!!!!  Tohle město či místo musí mít nějaký genius loci.  Je to pojem.  Hodně se o něm mluví… Konečně tedy ta „dedina pánu bohu za chrbtom“  jak mi kdysi napsal Martin v jednom mailu.  Zatím ale pozoruji na lodi zvláštní změnu ovzduší. Nic, co by se dalo popsat slovy. Taková zvláštní atmosféra, takové fluidum, vznášející se chodbou,  kajutami, kancelářemi,  možná i na komandu. Všichni jsou velmi rozdávační  (a to i pokud jde o tvrdý alkohol), rozšafní,   natěšení,  vtipkují,  ústa  od ucha k uchu. Zkrátka,  jasně patrná změna kolektivního chování.  Něco takového  chtěli mít komunisti v prvomájových průvodech, ale vynutit se to nedá. To musí přijít samo. Vlado pronáší nějakou rýmovačku z mládí „ Jebe vám?  Príďte  k nám!  Na loď Muráň!“ To už se mlátíme smíchy i my s Alenkou. 

Protože vím, že si to budu chtít zapsat, ptám se, zda  ve slově Muráň  je  písmeno N nebo Ň.

Názory se různí. Posádka se dělí na dva tábory…..  Ale to bych nerada…. Hádky ne.!!! Je to všechno naštěstí jen ve srandě. Budu si to muset časem vygooglovat. Všechno smete zase ze stolu Vlado,  když svému názorovému protivníku řekne:  „Veď ja ti tiež nehovorím, že si ĎEBIL, ale DEBIL.“  Ač by mi to jindy možná tak humorné nepřišlo, teď umírám smíchy……To zvláštní čaro se přenáší i na mne. Hrozně se těším a vlastně nevím na co.  Jen to tak pozoruju okolo sebe.  Zároveň nechápu, jak se mohou těšit na revizi,  když doposud to byly vždycky jen samé průsery?  Jsem tedy trochu vyjukaná. V křeči vnucuji  svůj cestovní pas roztomilé prodavačce ve freeshopu.  Ta  ho zdvořile odmítá, ať si ho strčím do kapsy a neztratím.  Něco takového mi ale už včera naznačil i  Beppe. Ach jo. Zase jsem tu za kreténa.  Za debila nebo ďebila, to je jedno. Na druhou stranu zjišťuji,  že úloha veselého pitomečka mi docela sedí. Je velmi osvobozující. Tohle kdyby věděli politici,  čeští i slovenští, ( i jiní )  neměli by zprávaři o čem psát.  Jen ten testosteron musí na chvíli  pryč.  Ale já ho naštěstí zas tolik nemám.  Asi tolik jako Peťo estrogenu.

Všichni jsou oholení, navonění, dokonce i Vlado,  ač předtím prohlašoval, že „nafta voní najkrajšie“.

Zase se dostavují ty mrákoty, jako v Bratislavě,  když jsem nakoupila meloun a Whisky.  Koukám na ceny v Eurech, stejně nic nechápu, koupím tedy asi tři lahve pálenky a krabičku doutníků…..je vidět, jak mi šíbe…. a odcházím k Neumětelům.  Ani vlastně nevím, čím jsem platila.  Kartou?  Hotově?

Nesnáším nakupování!!! A to prý ženy obvykle rády nakupují. Ha, ha, já teda ne. Radši chodím pět let v jedněch hadrech než bych šla nakupovat.  Ale tady je to nutné. Tady to nelze hodit za hlavu, když mám nárok na 7 lahví bez DPH!!!

Jeden Peter se nabízí, že nám  koupí pivo a vodu, protože už se vyzná a bere si v přístavu vozíček. Druhý Peťo  je tak  laskav, že jde s námi na nákup. Abychom nezabloudily.  Normálně ve městech nebloudím, ale teď jsem ráda, že s námi jde, neboť na vše byla jen hodina a půl a z té už zbývá jen necelá hodina. V nějakém marketu tedy nakoupíme a další šok přichází, když nám Peťo nese tašky. Jsem zvyklá žít poslední roky na vesnici a bez auta a vše tahat v batohu či taškách. Najednou taková galantnost. Jednohlasně proneseme s Alenkou: „Peťo, ty seš  tak hodnej……“

Zamrká a odpoví „ja viem“    ……………     Zlatej člověk, fakt.  Ale jeho manželka to asi neví, protože Peťo dlouho nebývá doma.  Ani ostatní ne…...

Díky jeho znalostem se vracíme zpět natolik brzy, že Alenka se ještě stihne jít koupat a já si dávám pivo. Chlapci už sedí v přístavu u stolu a piv je tam mnohem víc, než jich. Tohle všechno sedí do teorie,  že  jinak myslí žena,  jinak muž a  jinak lodník.  Oni vědí, že nebude čas si objednávat další piva, a tak to vezmou jedním vrzem.  Stíhám tedy vypít jeden půllitr a pozoruji Alenku, jak se mezi malými Srbaty koupe. Snad se z toho neosype.

Peter – Gróňan doporučuje pivo vychutnat,  protože je to „posledné dobré pivo na dlhý čas“. Ty sračky, co jsme si nakonec museli koupit ve Freeshopu ve dvoulitrových petláhvích, protože v plechu ani ve skle nikde nebylo,   zřejmě jen naplní zásadu, že nejhorší pivo je žádné.

Nějakým omylem se podívám směrem k lodi a vidím, jak se Tibor  dívá naopak směrem k nám a  krouží rukou. Jsou to takové ty jeho typické krouživé pohyby zapěstím s nataženým ukazováčkem. Všichni víme, co to znamená. Škoda, že jsem se tím směrem podívala,  mohli jsme si to pivo dopít v klidu. Takhle se rychle všetci stahujeme na loď  a opouštíme kilometer 1059  a s ním i toto čarovné místo….

To nebylo jen kouzlo místa, to bylo i kouzlo okamžiku.

Už chápu.

Zvláštní ale je, že toto kouzlo,  toto čaro přetrvává ještě několik hodin po odplutí z Veliko Gradiště.  Způsobuje to jen množství čerstvě nakoupeného chlastu?  Možná taky, ale nejen to. Je to všechno dohromady. Nakoupené potraviny,  nakoupené cigarety,  dárky,  doutníky, alkohol,  točené pivo v našich útrobách, celkové uvolnění……ale hlavně….plave se…..        plave se…….. plave se.

Gróňan byl u točeného piva tak rozdováděný a zpovykovaný,  že se kouknul drze do mého cestovního pasu,  kde je fotka z doby před třinácti lety,  a zvolal „Môj ty smútku!”                                                 No, to je trošku škraloup na zlatém šálku dnešního dne, ale což,  na každého jednou dojde…….

Večer kotvíme někde okolo rkm 1044, ale spát  se nejde. Tu euforii je třeba dotáhnout do konce.  Igor  si  načerno chytil internet a umožní mi si zajít aspoň do pošty.  Mě zavolá, že můžu do jeho kanceláře k počítači  a Alenku zvou, ať si s nimi jde “vypiť….”  Nějak se na tu poštu nemůžu pořádně soustředit.  Alenku slyším, jak se v salonu  nebo v  kuchyňce(?)  hihňá obklopená šesti lodníky…. Od této chvíle si  už nikdy nestěžuje, že jsem jí tou pitomou lodí zkazila prázdniny.

Bujaré veselí, podpořené  množstvím alkoholu v krvi, pokračuje.  Igor  připravuje na svou počest obložené mísy a  laskavě  odmítá nabídky čehosi alkoholického k pití  “však ja robím s potravinami,  ja nemôžem piť ako vy“ …. Ještěže ho člověk už trochu zná a ví,  jak to myslí.  Ve 23.00 se večírek rozpouští … Zítra nejhezčí úsek celé plavby….Ani jsem nepostřehla, že už jsme mezi Srbskem a Rumunskem.

Čarovné místo ...

• 09.07.

Tentokrát na budíka vstaneme, a to už před šestou. Nechceme si nechat ujít ani kousek z té nádhery, co nás čeká.  Je chládek, na horní palubě za komandem se dá ještě sedět bez tmavých brýlí.  Popíjíme ranní kávu.  Zajímavé je,  že nás vůbec nezaráží přítomnost velkého modrého kýblu těsně u komanda zezadu. Jak žiju v přesvědčení, že křest bude dunajskou vodou a hadicí, nic mi hlavou nebleskne. Snad jen, že někdo před vyplutím uklízel a nechal to tu omylem. Navíc ani netušíme, že ten den D už nastal.

Když ale přijde Peťo, že máme jít dolů, že si nás někdo chce vyfotit, snažím se já naopak honem vyfotit nádhernou skálu uprostřed řeky. Je to Babakai…a v tu chvíli mi bleskne hlavou, že už při nějakém videu či prohlížení fotek jsem slyšela, že tady se obvykle křtí…..ale souvislost s kýblem mě stejně nenapadá.  Než se nadějeme, přistává nám obsah kýblu – tedy teplá pitná voda – na hlavách a tělech. Protože jsem očekávála studenou dunajskou vodu z hadice,  nechápu stále, že teď už je to ono….ale následující gratulace znamenají,  že je to ono. Když se snažím protestovat, co je to za hanebný křest teplou vodou, odpovídají mi chlapci, že jiná voda není………Ve vedru, které samozřejmě zase nastane,  jsou  mokré svršky docela příjemné…Igor nabízí to dobré růžové víno, co se včera nedopilo. Je vychlazené,  vynikající…..ale je teprve půl osmé ráno!!!  A už v tom lítáme zase…..S Alenkou pak škrábeme brambory,  popíjeme dobře vychlazené bílé (pro změnu) a posloucháme vyprávěnky o zaplavování přehrad Djerdap I a Djerdap II……Proto už v současných mapách nelze najít název Železná vrata.  Aha……..!!!  Poslední mapa, kterou mám a kde tento název (Portile de Fier)  ještě je,  je z roku 1977…   Cazane  jsou opravdu nejkrásnějším místem na Dunaji, to popisovat nelze. Skály, které ční z vody a Dunaj se tu z těch asi 1700 metrů šířky zužuje do osmdesáti či sta metrů. Hloubka je údajně  okolo osmdesáti  metrů.  A to je všechno až teď po naplnění přehrad. Jak to tu muselo být nádherné ještě za časů té opravdové divočiny!!!

 

vítr v Kataraktech je běžný ...

uz to nejspis nikdy neuvidim, tak jeste pohled zpet....

Nechávám si vyprávět o lokomotivě, která tahávala naložené čluny proti proudu, o slově Cataracta – což znamená rychlá voda ( nebo šedý zákal (??))  Tibor dokonce ještě pamatuje jako kluk, když se lodě lehce zhouply na vlně uprostřed ne zcela zaplněné přehrady. V tom místě kdysi bývala asi hodně vysoká kaskáda či nějaký zlom spádu a dlouho to tam dělalo aspoň tu malou vlnku.

Vlado ale robí paniku,  a straší nás, že možná budeme čekat nad plavebními komorami řádově dny a ne hodiny. Tuším i,  že tady někde je těch šest českých a německých vesnic,  kam jsme původně chtěly jet. Ale už jsme na lodi tak rády, že nás to netrápí.  Přesto, když zahlédnu pseudogotickou tvrz, mám pocit, že tuhle stavbu už jsem viděla v nějakém banátském propagačním letáku. Jenže nelze rozeznat, o co opravdu jde.   Je to příliš daleko.  Jdeme tedy na komando a půjčuji si dalekohled.  Tibor s Igorem  to samozřejmě vědí, co to je. Plavali tudy už mnohokrát. Nějak se nemůžu dalekohledem trefit a tak se ptám, co to je tam nahoře za vlajku.  Alenka i Tibor  jednohlasně odpovídají:  česká.  Vzhledem k tomu, kde už tolik dnů jsem a s kým jsem, mi to v tu chvíli tak  úplně nesedí. Jsem příliš stará na to, abych tuhle odpověď přijala za samozřejmou.  Po pár sekundách mi rozum velí, že je to tak. Ten chvilkový vnitřní pocit byl ale dost dlouhý na to, aby si Alenka, která mě zná jak vlastní boty, všimla, že mi něco přelétlo přes úsměv. V kajutě se pak ptá,  co bylo špatně.  A tak jí vyprávím ty nechutnosti okolo vlajky před dvaceti lety.  Ona to uzavře  větou, že to od českých politiků nebylo hezké,  ale v zásadě vidím, že je jí to celkem fuk.

Pak se zeptá, zda i Bulharsko bylo součástí Jugoslávie a já vidím, že do některých věcí je lepší ji moc nezasvěcovat. Mladí mají zkrátka svoje dějiny….většinou začínají až rokem, kdy se narodili…..jenže já nejsem tak adaptabilní a pro mě rozdělení republiky bude až do konce života novinkou….

Takže nás vlastně ani neuráží,  že vlajka s těmito barvami je v Beppově  kanceláři na nějakém „nečestném“ místě.  Akorát jsem naivně doufala, že má pod ní skrytou basu piv.  A to ne. To mě teda zklamal, chlapec…. Je to vlastně strašně jednoduché. Když člověk věří, že existuje Stvořitel,  vlajky  nepotřebuje .…ani hymny…. to vše jen rozděluje,  nesbližuje.

 

Pseudotvrz s pseudovlajkou

V 15.45 připlouváme ke šlajze a jedna loď je před námi. Sedím zrovna na komandu a tak mám zprávy z první ruky.

1/ Plavební komora má technické problémy

2/ Pokusí se je vyřešit za pomoci holandské lodi, která je sice menší, ale došla až po nás.

3/ Že 10 km pod šlajzou pluje proti proudu turistická loď s pasažéry. A ti mají přednost. Takže TREBIŠOV až po nich.

4/ Že postojíme nějaké tři, čtyři hodiny….

Sděluji to s obavami Alence, ale ta mi začíná připadat docela vyrovnaná. Jen se ujišťuje, zda  se nepřeslechla, zda 3 dny nebo opravdu jen 3 hodiny. A pak mávne rukou.  Chtěla by se jít vykoupat, ale mezi posádkou jaksi chybí politická vůle …díváme se na film z DVD a tak nám celkem ty tři hodiny utečou. V 18.45 vplouváme do šlajzy …stmívá se, ale stále je na co se dívat. Proti nám pluje osobní loď, co jsme kvůli ní čekali o hodně déle a na palubě turisti luxusní zasraný unuděný….. Bereme foťák  a jdeme na špici sestavy. Tam už pracují Peťo a Beppe. Djerdap I je rkm 943 a vysoký je cca 33 metrů. Ve dvou komorách ovšem, takže je to na dlouho. První vrata se otvírají odzdola nahoru,  druhé jako křídlové dveře…. Když jsme konečně pod přehradou, je už úplná tma….ale Peťo i Beppe  jsou zábavní společníci, tak nám to uteklo….Peťo upustí  spoustu zajímavých informací a zkušeností. Beppe většinou mlčí, ale když pak už něco poví, mám co dělat, abych se nezřítila z člunu, jak se lámu smíchy.  I jedna rybička si zkusila zůstat na člunu. Ale snad ten návrat do potoka rozdejchala.

Těsně před setměním jsme ještě zahlédli „surikatu“ Petera  a pak už poslepu přes čluny zpátky na loď.  Zapíjíme náš křest dvěma lahvemi šumivky z Veliko Gradište.  Kupodivu je docela kvalitní.  Tibor to zapíchnul na rkm 906.  Vzhledem k nástupu ráno v 5.30 se zase nijak extra dlouho nesedí. Už se mi ani nechce psát, v kolik jsme vstávaly my dvě. 

Djerdap I, stále ještě, ale už druhá vrata

• 10.07.

Probouzí nás slastný pocit plutí – ale netrvá dlouho.  Káva, víno, vodka, zase sa  zgrupujeme v kuchyni.  A než sníme včerejší zelňačku,  kotvíme nad rkm 861 nad Djerdap II….

zvláštní zvuk se z toho místa nesl...

Alenka tentokrát dává touhu po koupání najevo mnohem víc a tak Peter, kterému se jí sželelo, se obětuje. První rundu se koupou jen oni dva a já je fotím. Druhou rundu tam jdu s nimi a jsem překvapená, že dva km od přehrady může být stále ještě tak silný proud.   To nejtěžší ale teprve přijde. Žebřík na remorkéru!  Začíná až ve výšce hladiny a to je skoro nad moje možnosti. Vím, že mám jen jeden pokus. Na druhý už nebudu mít sílu!!  Na ten moment, kdy jsem si tohle uvědomila, nevzpomínám ráda. Ještě tři dny mě pak bolely paže i mezižeberní svaly….později jsem se navíc dozvěděla, že díky trojím proudům v tom místě, jsme opravdu riskovali utopení. To pro příště, kdyby náhodou….

Ale osvěžení to bylo suprové. Ještě, že tam ten Gróňan byl, že pomohl psychicky i fyzicky dostat se nahoru.  Zůstat v mokrém je jediná šance, jak mít pocit, že je vedro snesitelné. Po chvíli jsme ve šlajze a kromě nákladní srbské lodi – asi se tomu říká samochodka -  tam vpluje i jeden kajakář, nejspíš s úžehem. Chytne se plováku a tiše zvrací.

a potom zvracel...

Igor se dneska trochu rozpovídal. Mimo popisu Vladova spánku – že prý má vždy pocit, že se potápíme, když Vlado chrápe – před námi prvně vyslovil pochybnost o nádheře plavby po Dunaji.  Že prý je to dobrovolná basa a že se nám diví. Pak zahlédl Alenku v salonu, jak si lakuje nehty na rukou a ptá se: „Alenka, ty ideš na bál?“

Kdybych na lodi nikdy neplavala,  nechápala bych, co je v tom za hluboký vtip.  Myslím, že ona mu oplatila stejnou mincí: „Ne, to je jen běžná údržba“….

Pod přehradou je krajina nudná, a tak Alenka jde s hudbou ve sluchátkách na kormu na vyvýšené místo pod slovenskou vlajkou  a sedí tam docela dlouho. Osmahlí chlapci na veslicích na ni něco  pokřikují a ona ani nechce domýšlet přesný překlad těch slov.  

Srbsko-bulharská hranice mi unikne, rkm 845,  protože nemám odvahu vylézt do té výhně. Nikde není stín a ani na komando se mi moc nechce. Pěkně jsem vyměkla. Koukám na film Občanský průkaz. Chápu, proč Tibor  plavbu tak žene. Denně padá voda o 20 cm, to je víc jak metr za týden.  Kotví se vždy pozdě v noci a vyráží se v 5.30

Tento večer si užívám dosyta tmy. Nejdřív sedím na horní palubě ve tmě tak od osmi večer do půl jedenácté a recituji si Baladu o námořníkovi /teprve teď ji malinko začínám chápat/ zpívám si, koukám na hvězdy a všímám si, že na člunech začal nějaký nezvyklý ruch. Vůbec jsem se nenudila, ani chvilku ne. Pak dostáváme od Igora  varování,  že za chvíli nepůjde asi hodinu elektřina. Že budou strojníci něco opravovat. Je to ode mne hanebnost, ale nic krásnějšího jsem si nemohla přát.  Alenka to jistí sprchou a postelí,  já se těším na ticho a tmu na lodi.  Nejdřív se trochu družíme s Peťom a Beppem a vodenkou na schodech  u kuchyně – je tam chládek.  Asi za deset minut se na lodi zastaví  život. Naprosté ticho a tma. Zatím ještě Peťo  vypráví,  ale když jde pak spát, je to něco neskutečného. Člověk slyší  i  svůj dech,  ryby, vyskakující nad hladinu, cikády z velmi vzdáleného břehu. Ale hlavně poprvé v životě vidím tolik hvězd. Bez  znečištění blízkostí lidských světelných zdrojů. Divočina mezi Rumunskem a Bulharskem. Nikdy jsem netušila, že je těch hvězd na nebi tolik. Opravdu jedna vedle druhé. Oceňuji,  že Beppe patří k těm málomluvným…. speciálně teď… ….Zjišťujeme, že tohle ticho je pro člověka naprosto přirozená věc …. Hodnotím-li to zpětně, byl to nejhezčí okamžik celé plavby. Pro mě tedy určitě.

... a tohle se z lodi dělat nemá!!!

Strojníci jsou šikovní a rychlí a tak to snad ani hodinu netrvá a je zase ruch. A světlo. Trochu si s Beppem  zafilosofujeme a spát jdeme v jednu. Což o to, já se vyspím dosyta, ale posádka za čtyři hodiny vstává.  Nedivím se Peťovi,  že se vzdal ticha a padajících hvězd a šel radši do hajan.

• 11.07.

Klasika….ve chvíli kdy vstáváme, konvoj má za sebou od rána už 96 kilometrů ….kávě už radši ani  neříkáme  ranní…. Tibor se domlouvá s Bulhary, jak to vypadá v tom nejexponovanějším míste, v Dunarici,  což je v podstatě brod. Teď je tam 250 cm.  Náš ponor cca je 205 cm. Nic moc. Na kánoích tomu říkáme na hranici jetelnosti.  Možnost, že se do Konstance nedostaneme, začíná nabývat reálných rozměrů.  Konvoj teď plave rychlostí asi 12 km za hodinu. Když ale vidím Tiborův  klid a sebevědomí, nějak si ani nepřipouštím, že bychom někde mohli zůstat viset.

Peťo peče zázračné slané pečivo. Jak se to jmenuje slovensky nevím,  a v češtině to snad ani neexistuje. To ale jednou zkusím…opravdická levná lahůdka. (pozn.cesnakové pagáče)

Beppe od rána srší vtipem. Co slovo, to perla,  ačkoliv nejčastěji používaná slova jsou „v prdeli“ a „vodka“ /případně vodenka/  …Alenka je uchechtaná a v učení se do autoškoly má velký skluz,  poslouchat chalany z posádky ji baví mnohem víc. Už mi nevyčítá, že jsem jí zkazila prázdniny ….dokonce mi ani nepřipomněla, že dnes jsme podle mých slibů měly už vystupovat v Konstanci.

Dunaj má nyní šířku zhruba 1500 metrů. Míjí nás holandská loď a Peter mi ukazuje, čemu se říká ZOO. Je to velká klec, spíš ohrádka, kam dávají děti, když rodiče mají práci  a nemohou se o ně starat.  Nechci soudit, co je horší. Když děti vidí tátu třikrát, čtyřikrát  do roka nebo když jsou stále s tátou i s mámou a tráví někdy čas v kleci.

Ve 14.00 rkm 522.

Peter  nás zve s Alenkou do strojovny. Další překvapení – čekala jsem místnost tak 2 x 4 metry. Je to ale mnohem větší, v podstatě celá plocha lodi. Nechápu, jak  strojníci můžou té změti všeho možného rozumět.  Gróňan  pyšně nadzdvihne záklopku a tam vidíme  - nevíme co, ale je to červené a hýbe se to – Peter  tam leje olej…….pak to vidíme ještě pětkrát nebo šestkrát.  Musíme  záklopky vždy nadzdvihnout samy.  Nejdřív se tlemíme,  protože máme pocit, že je Peter  pyšný, jak to funguje a chce nám to ukázat. Teprve později nám dojde, že on sám se v tu chvíli potřeboval přesvědčit,  zda někde není chyba. Nedělal to proto, abychom užasly.  My mu zkrátka na tom stupátku jen překážely. Na uších ale máme sluchátka Jánose Bána,  tak se nemůžeme v tu chvíli  zeptat, co to je. Později se dozvídáme, že vahadlá.

Trochu nám to připomíná nabídky zážitkových agentur.  Člověk si může vykydat slonům kotec, nakrmit surikaty a ještě vás u toho zadarmo vyfotěj…..My jsme okusily  strojovnu na TREBIŠOVE.  Nějaký otec se synem by to asi ocenili,  ale my s Alenkou jsme na strojovnu opravdu moc blonďaté.

Obě se začínáme na lodi tak náramně bavit, že je nám skoro jedno, kdy v té Konstanci budeme.

Během plavby jsem dnes viděla na rumunské straně chemičku, které se kdysi říkalo chlouba socialismu a nyní postrach evropské unie.  Také město Nikopol na bulharské straně, za nímž na kopcích bývaly (a možná stále jsou) slavná růžová pole,  z nichž se vyrábí ještě slavnější růžový olej.

Plavba výjimečně  končí dříve… už okolo 20.00. V salonu nás sedí jen pár a  Alence začínají chodit esemesky. Její spolužák Fanda se ptá, zda už jsme doma. V dnešní době, kdy lidé létají letadlem  na šest, sedm dní pobytu u moře, se možná někomu může zdát divné, že my jsme  třináctý  den stále ještě na cestě TAM.

Dnes byla na Jojke upoutávka na film Divoká řeka. Že prý v neděli večer. A dnes je pondělí (nebo úterý?). Peťo koukne na mě, já na něj a on na to: „vidim to ešte realne“ a začneme se hrozně smát.  Alenka na oko naštvaně se do toho vmísila: „Nechápu, co je na tom k smíchu“ Chce naznačit, že by ráda vypadla z lodi co nejdřív. Ale kecá. Já to na ní vidím.

Silno abrázne brehy

Po TV zprávách začíná houstnout četnost esemesek a někdo Alence radí, ať mu jen lakonicky napíše: Čekej. Jiní zase radí, ať napíše: Nečekej! Alenka navrhuje, že mu napíše, že kapitán záměrně zdržuje plavbu, aby ona musela na lodi zůstat co nejdéle. Co mu ale ve skutečnosti píše a on jí, se samozřejmě nedozvíme. Těch SMSek je asi sedmdesát. /to se zase finančně prohnu/ … Pak tam padne návrh na dražbu jejích bílých šatů a že si za výtěžek můžeme udělat dvakrát cestu kolem Zeměkoule…..zkrátka zase spousta těch milých úsměvných keců. Nakonec jdeme opět na schody u kuchyně. To je jediné místo, kde se dá příjemně existovat. Na rozdíl od vyhřátého salonu.

Podle toho, co  Beppe vypráví, že měl být v exponované termíny jak na Šariši, tak na Ďumbieru, skoro bych řekla, že je to dítě Štěstěny. Škoda, že s přibývajícím procentem alkoholu v krvi (v jeho i v mém případě)  mu stále hůř a hůř rozumím. Tak ráda bych si povídala. Navíc… jsem trénovaná televizí doma  jen na spisovnou slovenčinu, ne na jednotlivá nářečí. Teprve v posledních dnech začínám zjišťovat, že každý z členů posádky mluví trošku jinak.

Kupodivu, už je zase jedna v noci.

• 12.07.

Vyplouváme ráno o půl šesté. Na rkm 558 bude nutné rozpojit sestavu a cca 43 km plout jen se dvěma čluny. To nastává u města Svišťov. To, že my s Alou  se probouzíme až v 10.30, ponechávám stranou…….ale plavba do Svišťova pro dva zakotvené čluny je něco nádherného.

u Svišťova to hodne cáká

Vlny, které zaplavují příď  téměř až ke dveřím do  strojovny,  slunce a vítr.  Alenka přináší zprávu od Igora z komanda, že ideme len 9,1 km v hodine.  To se mi zdá rychlejší, ale je to jen dojem.  Kdyby se plulo rychleji,  loď by se nořila více do vln a ty by zalévaly strojovnu. Alenka si vyleze na žebřík, dívá se do dáli a vydrží tam stát bosa skoro dvě hodiny. Déle plavba samotného tlačáku ani netrvá. Už téměř za tmy se sváží ze Svišťova druhé dvě sekce. Celá ta vopičárna se odehrává kvůli nízkému stavu vody.  Být o trochu vyšší stav, dalo se to proplout najednou. Takhle je den plavby v čudu. Vadí nám to? Rozhodně ne. Posádce ale ano. Oni jsou sice placeni od kilometru, ne od hodiny, ale zároveň  by chtěli být brzy doma….aby pak mohli chtít zase co nejdřív na loď…

Kotvíme na rkm 515 a lodí se šíří  ne nahlas vyřčená obava, že za 14 dní, až poplují zpět, už tudy neprojdou.  A že se taky mohou vrátit domů třeba až koncem září….. Ubíjející pocit.!!! 

Úmorná práce a  to, že musí být ve střehu pomalu 24 hodin denně, způsobí, že jdou všichni okamžitě po závěrečném manévru spát.

• 13.07.

Alenka s vlajkou cílové země

Budíky máme sice na půl šestou, abychom viděli, jak se spouští motory ve strojovně, ale chrníme samozřejmě dál.  Snad ještě bude příležitost.  Vypadá to, že ještě minimálně dva dny poplaveme. Mezi devátou a desátou dopoledne je na lodi naprostý klid.  Myslím, že jsou všichni tak unavení, že usínají kdykoliv a na jakkoliv dlouhou dobu to lze.  Zatímco Alenka tedy taky vyspává, jdu s „ranní“ kávou na levobok pod záchranný člun  a hltám pohledy posledních dnů. Po delší době jsem zase za debila. Nevím, zda plaveme po proudu či proti proudu, na kilometrovníky nevidím  a není koho se zeptat. Dunaj je tu široký tak ke dvěma kilometrům a bez dalekohledu nemám šanci.  Podle toho, jak leží padlé stromy na břehu, bych řekla, že spíš po proudu. Dnes poprvé mi není vedro.  Slunce sice žhne jako obvykle, ale fouká velmi silný vítr.  Občas dokonce nějaká sprška z řeky. Nádhera. To ty vlny způsobují pocit, že se pluje proti proudu.  Někdy okolo 11. hodiny zahlídnu rkm  447.  Tempo je fakt hlemýždí.  Avšak plaveme, a o to jde. Konečně se před půl dvanáctou zjevuje v kuchyni Peťo . Kromě dvou polévek na výběr mi sděluje, že chybí asi 90 km do místa, kde se Tibor  bude muset rozhodnout, zda vlevo do úzkého kanálu /ale vždy jen se dvěma sekcemi/  nebo vpravo Dunajem, kde ale nejspíš bude málo vody.

Těžká odpovědnost. Tvrdá práce.

V tuhle chvíli to možná ani sám Tibor  neví, co zvolí.  Zkouším si fotit ty velké vlny, jaké jsem dosud na žádné řece neviděla.  Mají bílé převalující se hřebeny.  Jako na moři.  Podvědomě odkládám přemítání, čím začnu balení. Vůbec, ale vůbec se mi z lodi nechce.  Svět je plný nebezpečí,  zatímco loď je takové milé teplé  hnízdečko.

Pokud si tedy člověk nešlehne víc než unese.

Ani se mi moc nechce na komando, abych Tibora  nedráždila svými všetečnými otázkami.  Pokud ještě ani on sám neví,  kudy popluje, mohly by ho dotazy spíš zprudit.  V 11.00 jsme na rkm 436.

Zvlášťní, že  kromě údaje, že na rkm 348 zůstala na mělčině v Dunarici nějaká loď , nemám z tohoto dne víc zápisků. Možná si jen vzpomínám, že byl pátek a když to Anton ráno zjistil, že je pátek třináctého, šel si hned šlehnout, aby na něj ten den tak těžce nedoléhal. Jinak tvrdí, že nepije. A taky dnes Alenku napadlo, zda se v těch šílených vedrech nestane v násypkách z té kukuřice popcorn.

Večer se kotví zase v takovém Bangkoku.  Těšíme se na ráno, že nám Peter a Anton ukáží spuštění motorů.

• 14.07.

Ouha, to ale musíme vstávat v 5 ráno.  Nevšimnu si, že už se mi na mobilu nastavil rumunský čas a tak vstáváme už ve čtyři.  Asi jsem zase hlučná, což mi později dá Beppe  pěkně sežrat....ale já už se ho tak nebojím jako na začátku. Už jsem si od něj musela i vyslechnout, že mám moc prořízlou hubu….což ostatně vím. To není nic nového.

Rozespalá a ve strachu, že jsme to zase zmeškaly nakouknu k Vladovi do kajuty, což některé později přiměje k domněnce, že od něj právě odcházím…..humor největší….. On už je ale naštěstí taky na nohou a tak se nakonec s Alenkou dočkáme. Možná ten fakt, že jsem tam ztropila tak brzy kravál,  způsobí, že zvedáme kotvy o pár minut či sekund dřív než ukrajinská loď s honosným názvem BRATISLAVA … ta v Gurabali – těsně za námi - uvízne na mělčině.   Kdybychom vypluli až za ní, stojíme taky. Dochází mi, že Tibor  je opravdu schopný a zkušený kormidelník.  Ostatní visí,  my plujeme….Zatímco ze strojovny se Alenka jde dospat,  já jdu s kafem na horní palubu. Překvapuje mne rosa na ní….. a zima. Je to poprvé, co z té paluby odcházím ne kvůli vedru, ale kvůli chladu.  Nad vodou se vznáší mlha.  Taková ta krásná, proniknutelná, co se povaluje v chuchvalcích nad hladinou; občas zmizí, občas zhoustne.

Stojím na korme a mám pocit, že narazíme chvílemi do břehu, jak se konvoj musí v těch úzkých zátočinách kroutit.

Mimochodem, to spouštění motorů ráno, nic moc. Vlado se asi na třech místech ve strojovně zastavil, něčím pohnul, něco otočil, my měly zase naslouchátka Jánose Bána na uších, tak jsme žádný rozdíl nepozorovaly.  Kdyby se Vlado místo toho šťoural v nose, vyšlo by to nastejno. Normální blbé blondýny.  Mě ovšem z nevyspání bude celý den bolet hlava a budu protivná.  Usnout už nedokážu. Nechápu, jak to ti chlapi můžou vydržet. Čtyři hodiny spánku, pak práce ve 40°C ve stínu, na slunci ještě víc,  stále být ve střehu „kdyby náhodou něco“ a když si jdou během dne lehnout, nevědí, zda je to na 3 hodiny nebo na 20 minut.  Že jim z toho nejebe?  No, vlastně jebe.  To je ta teorie,  že péro si lze vyhonit, ale mozek ne.  A o tom to především je.  Proto možná tak chlastaj…a taky kouřej, až na výjimky. Jenže ten mozek tam stále je a vyndat ho nelze . Proto oni i jinak myslí: tato hodina, tento rkm,  tento přístav, toto točené pivo, tato žena, tato láhev, tady a teď, co bude zítra nebo co bylo včera , mě nezajímá……možná nyní v době mobilů už to tak úplně není pravda….ale v zásadě bych řekla, že pro posledních dvě stě let to platí.  Duše lodníka je zvláštní směsice touhy po dálkách,  lásky k vodě, nezdolné síly a žalu.

 

„Buď mnoho hoře musí mít,

 buď mnoho síly musí mít,

 kdo dovede sám proti moři

 zvedat štít.“

 

Město Borcea,  podle něhož dostalo levé rameno název, ani nepostřehnu. Všude jen ty nízké břehy a  vrby.....Vrby a vrby…… Ach, Ione Minulescu, konečně vím, co jsou to ty „padurile de salcii“  (pozn. vrbové lesy) ve tvé slavné starodávné básni Pe Dunare.  Konečně vidím, cos měl v té básni na mysli.
Vlevo koně, krávy, kozy, ovce, oslíci a zase koně a koně. Občas koupající se lidi a zase koně. Země, která má tolik koní, nemůže být chudá. Je krásná a bohatá. Jenom to málokdo ví… Vzpomínám si, že i Michal Tučný zpíval v jedné písničce „…lidé, jak chcete žít bez koní?“

Myslím, že jako lidstvo zajdeme jednou na zneužívání ropy.  Vždyť i ten náklad kukuřice v člunech, o němž jsem se bláhově domnívala, že pojede dál do Afriky hladovým prasátkům, nejspíš skončí jako surovina pro bionaftu………      

Pomalu se balíme a ani se nám nechce domýšlet, co loď s posádkou čeká dál v Izmailu při tomhle suchu. Jsou to sebemrskačské povahy, ti kluci.  A takových ubývá.  Co bude za patnáct, dvacet let? Možná už bude po Armagedonu. 

Nějak mi unikají kilometrovníky. Netuším ani kde jsme. Když zahlédnu pak ceduli s číslicí 278, musím se přeorientovat, že teď už zase plaveme proti proudu a do Cerna Vody budou naopak kilometry přibývat.  Až se tam dočkáme rumunského lodivoda, bude chybět necelých 70 km do Černého moře.  Záleží ale na tom, kdy se ho dočkáme.

Peťo – vždy ochotný bocman a kuchár – slibuje chalanům na pátou odpolední puding. A dvojbarevný. Vlado dává do placu jeden ze svých kompotů …Alenka se na dvojbarevný puding taky těší, ale já  se raději tohoto moučníku vzdám. Místo toho si naleju vychlazené, ale zvětralé pivo z těch příšerných srbských dvoulitrovek,  zapálím si doutník a užívám si své sladké bezpudingové chvilky na přídi.  Ani nevím, co si víc přát. Zda být v Konstanci co nejdřív nebo co nejpozději. Spíš asi to první, vzhledem k tomu, že jdu 30. 7. do práce.  …….A musím?   Přiblblá střední Evropa….

Tady cikáni na levém břehu nejspíš do žádné práce nechodí. Spí pod celtovými přístřešky, koupou se v Dunaji,  pasou kozy…..a je jim jedno, kdy bude třicátého…..

Dnes je myslím 14.7.  výročí dobytí Bastilly,  Karel Gott má narozeniny a  dle OP mám  dvacáté třetí výročí sňatku. Taky dobrý. Alenka mi to musela připomenout. K večeru se začíná modré nebe zrcadlit ve vodě a Dunaj vypadá neuvěřitelně čistě. Zajímalo by mne, jaký je tu teď průtok. Břehy vypadají, že by unesly ještě o 3,5 m vyšší hladinu. Když se Prahou před deseti lety valila povodeň, poslední hlášení průtoku bylo 2400 kubíků za sekundu. A dál už se to nikdo neodvažoval odhadnout. Je znát, že se blížíme k Černa Vodě. Na řece začíná Bangkok. Na špici celého konvoje jsem už asi dvě hodiny, a jsou to nezapomenutelné chvíle. Škoda, že neumím zpaměti slova písně Canta un matelot la prora, co zpívala Doina Badea. Měla jsem si tenkrát panu profesoru Felixovi  říci o text. Takhle mi jen trochu utkvěla v hlavě nádherná melodie a pár slov. Sice za její nejlepší píseň považuji Ploaia si noi, ale teď se sem hodí víc ten zpívající námořník na prove… Zlato v hrdle měla Doina Badea, škoda jí, holky…….(pozn. DB zahynula se dvěma malými syny při zemětřesení v Rumunsku v r. 1977)

Zatímco já  si své nezapomenutelné emoce ze samoty na špici vrývám hluboko do paměti, Alenka je na komandu.  Takže je svědkem situace, kdy se horkem zbláznily i stroje. Ač Tibor při doplutí do Cerna Vody motory vypnul, běžely dál. Takže takový lehčí ťukes s lodí ALTAIR.  Posádka této lodě vyběhla, ale nic se celkem nedělo. Nakonec se stroje umoudřily a tak se od těchto lodníků dozvídáme, že oni už tu jsou druhý den a ještě nejméně jeden den budou. Na lodivoda se někdy čeká tak dlouho proto, že není zájem v přístavu o zboží.

Igor  nás ale uklidňuje, že o kukuřici zájem je a že zítra nejpozději budeme v Konstanci.  To je dobře. Tohle by Alenka už asi nerozdejchala.  

Vysílačka je stále  zapnutá a Tibor s Igorem  jsou ve střehu. I když půjdou spát, jejich sluch je tak vycvičený,  že ozve-li se z ní slovo TREBIŠOV,  okamžitě se probudí.

• 15.07.

památník obětem stavby kanálu

Okolo sedmé ráno připluje lodivod  a do devíti se řeší úřední věci. Před desátou manéver a točíme to do kanálu.  Půl hodiny čekání před první šlajzou. Dnes to vypadá na další teplotní rekord. Už vím, jak jsou ta lana těžká. Sice jsem to jedno oko ocelového lana unesla, ale pracovat s tím a házet je na bifle, to je fakt práce jen pro chlapa. A ještě pro hodně silného.

Mám velkou touhu se potrénovat v rumunštině dřív než to bude bezprostředně nutné. Tak jdeme s Alenkou drze na komando. Netuším, že je tam i Igor  a spí. Tohle mě ale fakt strašně mrzí. Hlavně, že o tom spánku furt tak kecám.

Lodivod je příjemný, kultivovaný člověk. Jmenuje se Tudor a bydlí odtud dost daleko. Vypadá, že s prací, kterou dělá, je moc spokojen. ……….Kupodivu se i po té delší pauze v rumunštině jakž takž chytám, a tak přestávám mít strach, co nás u moře čeká. Podle Tudora je v kanálu pohřbeno zhruba 1500 lidí.   Zdaleka ne však jen intelektuálů či odpůrců režimu.  Hlavně zločinců. Stavby po obou březích jsou opravdu gigantické.

Poté, co s Alenkou dojdeme na úplnou špici konvoje, ucítíme už slaný vítr. Na pravém břehu míjíme obrovský pomník obětem stavby kanálu. Plány na jeho stavbu měl prý už Hitler. Tedy ne toho pomníku,  ale toho kanálu.  Pěkně to houpe a hlavně cáká.  Zbývá nějakých 20 km a budeme v přístavu.  Za dvě hodiny ECLUZA AGIGEA a na každém kandelábru jeden kormorán.  Až se otevřou poslední vrata, bude za nimi už slaná voda. Z Beppovy  vysílačky se nám dostává od Tibora přivítání v Černém moři. …… Na té špici sa sice zgrupujú takmer všetci a je sranda,  ale já tam Alenku nechávám být a jdu radši na komando.  Začíná mi být úzko. Hrdlo se mi stahuje. Plakat ale za žádnou cenu nechci.  Vždyť se neděje nic, s čím bychom předem nepočítaly.

Ale ano, děje……nevím, jak dcera, ale já mám pocit, že opouštět loď v plavbě je něco nemorálního. Že se to prostě nemá!

Když jsem si na začátku v Bratislavě říkala, jak je to bezvadné,  že to vyšlo a do Konstance se hezky svezeme na lodi…..tak teď už to vnímám jinak. Obávám se, že opouštění lodi pro mě bude stejný šok  jako bylo naloďování….možná ještě horší.  A tak je dobře, že jsem tu špici opustila.

Oni se tam dobře baví a mně je smutno.

 

za chvíli v Černém mori

Podle toho, co mi pak Alenka vyprávěla, co se dělo ty poslední minuty při vplouvání do přístavu, se bavila náramně.  Aby ne, atmosféra byla jistě opět uvolněná.   Protože Igora znám jako sedmilháře, nechce se mi věřit, když nás přesvědčoval, že tu jsou delfíni.  Ale víc lidí to potvrzuje, tak asi to bude pravda.  Díky bočnímu větru zleva je přistávací manévr trošku náročnější a trvá déle. Lana na bifle by měla jít dvojitě.  Moje neználkovství se projevilo,  když jsem si myslela,  že zprava připlouvají piráti…..naštěstí jsem mlčela a tak tuhle mou zcestnou myšlenku nikdo neslyšel.  Byla to loď , která jen pomáhala v tlačení člunů z boku, aby se konvoj dostal do kolmé pozice k molu.  Moc hezká lodička. Taková starodávná.

Najednou se vše děje tak rychle, ráz na ráz. Posádka se vrátí do lodi, pak na ni naskáče  osm rumunských úředníků a tváří se, že máme problém. Velký problém.  Radši ani nedomýšlím, co všechno chtějí.  Jisté je,  že když to dostanou, milosrdně jakoby přimhouří oči a smyšlený problém prominou.  Inu tak to chodí.

Domlouváme ještě odvoz autem na zítra na desátou. To je taky obrovská služba,  za kterou ani nevím, komu poděkovat. Naštěstí s námi pojede Igor a Peťo, tak to loučení snad neobrečíme.  Snad se to trochu rozmělní.  Vůbec se nám z lodi nechce. Dokonce i  Alenka sedí smutně na sedačce v kajutě a zírá před sebe do stěny.  Bodejť by se nám chtělo.  Zacházeli tu s námi jako s princeznami, a komu by se to nelíbilo….(?)

• 16.07.

Zaklapnu budík jako obvykle. Jsou prázdniny.  Ale ne!!!!!!!! poslední ráno na lodi….byla by škoda brzy nevstat. Môj ty smútku!

Peťo předává Vladovi velení v kuchyni……obalené řízky……divíme se,  proč teď už v půl deváté smaží….později nám dojde, že je to pro mě a pro Alenku. Naposledy častujeme Peťa poznámkou, že je nechutně hodný. Vlastně pak ještě jednou, když jdu pro vysavač a slyším, jak říká, ať to nechám, že to zmákne sám, pak ještě vypráví o zážitcích z dřívějška, o komárech, že stačí nadzdvihnout ruce a oni tě vynesou do třímetrové výšky…...  Nejvíc mi ale utkví v mysli  Peťovo „hen ten oný“ a „chleba a také tie sprostosti“.  Nějak se mi nechce věřit, že to za pár chvil  skončí a už se nikdy neuvidíme….ještě nějaké poznámky ze strany Vlada , co je to ten čtvereček, co chce Alenka vytírat…. no a pak už si nic nepamatuju. Zase to moje zatmění…….nevím nic o tom, jak jsem odcházela z lodi,  nepamatuji si na loučení se čtyřmi milými muži,  kterým se tak dobře dařilo mě 17 dnů bavit……nepamatuji si ani na přístav v Konstanci. A přitom jsem se na něj tak těšila. Že si ho prohlédnu, že se tam třeba i projdu. Naprosté okno. Šok z opuštění lodi. Vše znám jen z Alenčina vyprávění.  První,  na co si pamatuji,  je až socha Ovidia v Konstanci.  Ještě dlouho sedíme s Peťom a Igorom u piva. Zase se mi rozvazuje jazyk a Alenka se za mě hanbí……Servírka pokukuje po Igorovi a on to ví, přestože ona stojí za ním. Pak ho prokleje stará cikánka a my si stále máme co říci.  Hovor nevázne. Naopak. Jsme čtyři  a  je toho hodně, co máme všichni na srdci……A nebýt toho, že mám strach,  kde vlastně budeme dnes v noci spát, seděli bychom do večera.  Přeci jen se před čtvrtou loučíme a kluků je mi moc líto, že půjdou s nákupem tou horúčavou přes kus města a celý přístav.

Když se prvně vykoupeme ve vlnách a sedíme na pláži,  pokukujeme doleva na jeřáby v dálce a je nám smutno, moc smutno.

Když večer přijde bouřka,  kterou jsem si tak moc přála zažít ještě na remorkéru, a konečně prší,  blýská se a hřmí,  nevím,  zda to,  co nám stéká po tvářích je dešťové nebo slané……

 

EPILOG - tentokrát z horného úseku Dunaja

 

Konec

 

© Eva Zoubková - akékoľvek rozmnožovanie kopírovanie či verejné prezentovanie papierovou alebo elektronickou formou celého diela, či akejkoľvek jeho časti textovej alebo fotografií - výhradne so súhlasom autorky!

Pri zverejnení odkazu na túto stránku uviest na viditeľnom mieste: "Eva Zoubková - Dvě blbé blondýny na remorkeru. Publikované na www.plavba.net"