HORE DOLE 

Všude čisto až sterilno.  A voňavo. Jsem vůbec na remorkéru?  Je to loď Té.  Bocman je přepečlivý, nebo se tak aspoň tváří. Takhle čisto snad nemám ani doma. Když po sobě umyji hrnek od kávy, úzkostlivě se dívám,  zda někde nezůstaly na dřezu kapky.

Konečně vidím na vlastní oči Devín. Ten Devín, jehož název  si spousta českých školáků v minulosti -  včetně mě samozřejmě -  pletla s názvem Bratislavského hradu…. Tak tady ústí do Dunaje řeka Morava….pomalu mi plynou myšlenky jako voda v té říčce. Vidím skálu i zbytky hradu, nádherná scenérie.  Na jaře či brzy na podzim to musí být jedinečná podívaná. Je však okolo nuly, déšť se sněhem a i když je dopoledne, v podstatě se stmívá. Asi by to chtělo kouknout se znovu do mapy,  kolik kilometrů ještě teče Morava coby hranice mezi Rakouskem a Slovenskem.

Na stěnách kultivované obrázky, mapy a nástěnka. Kdopak je asi nástěnkář?  Na WC mohu jít na tři různá místa. Tři toalety pro obvykle plavající čtyři lidi v posádce. Slušný nadstandard. Klidně můžou mít hnačku tři najednou.

Ruce si suším do příjemného bavlněného ručníku. Je dvoubarevný. Červený a bílý.

 „Do štvrtka večer musíme byť späť  v Bratislave,  mám lístky do divadla (do kina, na koncert, na hokej …).“

 Nevycházím z údivu, že tuhle větu mohu slyšet z úst lodníka.  Asi mám moc zkostnatělé myšlení.

Nechápu, jak to všechno chlapci stíhají.  Ale jsou to muži v nejlepších letech, relativně mladí, schopní a jdou s dobou. Bráno zprava doleva má kormidelník na pultě  dva displeje s pracovními  údaji. Pak vysílačku a ve výšce očí radar. Přímo před sebou pak  notebook se zobrazeným tokem a psanými údaji. Vedle vlevo další notebook a tam film na DVD. A zcela vlevo rozhlas. Z něho hudba,  zprávy…. a údaje o počasí…nejdřív slovensky, pak v němčině. Do toho občas telefonát s manželkou a zvládnou ještě odpovídat na mé všetečné otázky. Rychlá doba,  všechno najednou. 

Přesto si oba kapitáni chvíle u kormidla užívají.  Baví se tím. Je to na nich vidět. Prachy neprachy. O střídání se nedohadují, spíš si to kradou. Každý z nich by chtěl vést loď co nejdéle. Ale spát se musí, plave se durch. Oba působí dojmem neuvěřitelné čerstvosti.  V Jižní Americe kdo žvýká lístky koky, dokáže ujít i 70 km denně. Tady se koka nežvýká. Tady se drží v ruce kormidlo.

Aha, teď zjišťuji, že osušení rukou se nekonalo do ručníku , ale do rakouské vlajky. Že  mě to nenapadlo hned!!! Na dveřích je sice napsáno PRÁČOVŇA,  ale je to zároveň i sklad a někde ty vlajky (včetně náhradních) být uskladněné musí….a červená  a bílá, to jsou obvyklé barvy vlajek nejen ve střední Evropě.

Rakousko, Polsko, Dánsko, Japonsko a další státy.  Země koruny české také mívaly v minulosti tyto dvě barvy jako symboliku… Proč si stále  nechávají vlajku  již neexistujícího státu  mi není úplně jasné.  Že by opět money, money, money?

„Tak to vidíš, Evička, toto je naša  práca,  hore, dole. Vo dne, v noci.“

To tedy vidím! Během tří dnů (dá-li se to neustálé prosincové přítmí nazývat dnem) a dvou nocí čtrnáctkrát nahoru či dolů. Většinou bez čekání. Čtrnáctkrát  jdou strojník a bocman k lanům. Ve dne, v noci.  Plus přestavět sekce v Linci plus další manéver  kvůli  čerpání nafty. Nepředstavitelné pro úředníka  ba i  pro dělníka  z továrny. Snad jen máma paterčat či soukromý zemědělec tohle můžou  pochopit.

Učinila jsem závratný objev.  Na remorkéru je v létě horko a  v zimě zima  J J. Zase jsem za veselého pitomce. To je můj osud.  Nu, už aspoň vím, že „ tamto dole“  je strojovna.

Ve Freudenau je na komandu zvláštní ticho. Nemluví se,  nepromítá se film, nic…… klid. Každý pohroužen do svých vlastních myšlenek.  Při cestě zpět vidím i přehrazený začátek kanálu vlevo nad Vídní.  Tudy se může upouštět povodňová  voda v korytě Dunaje. Nesmí ovšem docházet ke střetu zájmů,  když na kanálu jsou jachty a hausbóty vídeňských horních deseti tisíc. Co kdyby o ně přišli?

Z vysílačky:

„….fünf und zwanzig minuten warten….“

Ať sedí u kormidla ten či onen, reakce je vždy stejná:   

„Do piči,  pol hodiny tu budeme čakať….!“  

Hihňám se.  Na vulgarity v mluvě lodníků už jsem zvyklá. V duchu ale vzpomínám na dceru,  jak se v létě  s obavami v očích znovu táže nad VD Djerdap I, zda  budeme čekat tři hodiny nebo tři dny…a pak s úlevou mává rukou nad údajem řádově jen v hodinách….čas je velmi, velmi relativní pojem. Záleží  i na tom, jak moc na koho doma čekají.

„Celý rok tu na železe …..v  lete, v zime“

 …… To není stížnost. Vyznělo to spíš jako dobrý vtip. Asi každý jednotlivec mezi lodníky svádí vnitřní boj mezi  břehem a vodou, mezi domovem a lodí, mezi  láskou k řemeslu a  vyděláváním peněz… i když to posledně jmenované  nemusí být vždy volba. Někdy to jde ruku v ruce.  Možná většinou to jde ruku v ruce.  Jak u koho.

Už chápu, proč bývají před šlajzou dvě červená světla nad sebou a jindy vedle sebe a ještě jindy jen jedno červené světlo. Pokud ovšem nesvítí vedle sebe dvě zelená. To je nejmilejší. Taky jsem se dozvěděla, kde to je „pod jedličkou“ a co se míní tím, když se někdo zeptá „koľko ste išli pri skale?“.

Pod Vídní náhle z ničeho nic mlha jak mlíko.

„Je to zavreté.“  

Je sice už půl deváté večer, ale i kdyby byl den, tahle mlha zrak nepropouští.  Apollo -  most, který jindy září  jak ohňostroj – zahlédneme až když jsme pár desítek metrů před ním. Mlčím, ani nedutám. Cítím,  že závěrečný manéver nebude sranda. Trefit se do relativně úzké štěrbiny bratislavského přístavu, když téměř není vidět ani kříž,  bude velmi náročné. Majo už má oči jak namočené žemle. Pekelně se soustředí.  Povedlo se!  Bez  ztráty květinky.  A může si připsat další čárku k celoživotnímu sbírání zkušeností:  

„V takejto hmle to bolo po prvý raz….“

…..Uff, to byl ale fofr, tahle plavba. Žádné cigarety,  žádné doutníky, žádný alkohol.  Proč taky?  Nikomu nejebe.  Na každého z posádky doma čekají a těší se.  Tato cesta  nebyla  ani lepší ani horší  než  ta předcházející.  Byla jiná. Velmi jiná. A nejen proto, že není léto a plave se na Horný Dunaj….

S kumulací funkcí nutně přišla i nedostatečnost.  Má-li být něco na všechno, je to většinou na nic…slušně řečeno. Horské kolo je do hor, silniční je na silnici. Trekingové je většinou k prdu. Zkušený a schopný strojník ještě nemusí být dobrým kuchařem. A naopak vynikající kuchař může mít stále  mezery v tom, jak hlásit.  A asi ne každý bravurní kormidelník dokáže být zároveň dobrým velitelem lodi…..atd. atd. 

Jenže nemají na vybranou.

A večer po návratu …..trošičku  si vypiť …..a zajít se podívat na kamarády na  jinou loď Té…..to snad ani není loď, to je plující hotel  Hilton, obrovský salón hned při vstupu do lodi, pěkně vybavená kuchyně , nádherně vykachlíkovaný sprchový kout. Prohlížím si lodičku, možná i trochu závidím. Podvědomě vyvolaná otázka v mé hlavě, proč tam ti chlapi teď právě jsou, když  se ani nepřiplulo ani se nevyplouvá?  Jako by tam byli doma…

Slastný pocit houpání mi stejně zůstává ještě další tři dny na souši ….je to jako droga. Proč jako? Třeba to JE droga.