Zo života na lodi - pohľad ženskými očami.
Autor: Eva Zoubková
(úrivok z denníka autorky)
........ixtého júla.....201x
Tentokrát jsou ale všichni vyloženě nadšení, že se zvedaly kotvy tak brzy ráno. Vidina revize ve Veliko Gradiště!!!! Tohle město či místo musí mít nějaký genius locí. Je to pojem. Hodně se o něm mluví… Konečně tedy ta „dedina pánu bohu za chrbtom“ jak mi kdysi napsal M.K. v jednom mailu. Zatím ale pozoruji na lodi zvláštní změnu ovzduší. Nic, co by se dalo popsat slovy. Taková zvláštní atmosféra, takové fluidum, vznášející se chodbou, kajutami, kancelářemi, možná i na komandu. Všichni jsou velmi rozdávační / a to i pokud jde o tvrdý alkohol/, natěšení, vtipkují, ústa od ucha k uchu. Zkrátka, jasně patrná změna kolektivního chování.
Něco takového chtěli mít komunisti v prvomájových průvodech, ale vynutit se to nedá. To musí přijít samo.
Vlado pronáší nějakou rýmovačku z mládí „ Jebe vám? Príďte k nám! Na loď Muráň.
To už se mlátíme smíchy i my s Alenkou. A protože vím, že si to budu chtít zapsat, ptám se, zda ve slově Muráň je písmeno N nebo Ň.
Názory se různí. Posádka se dělí na dva tábory. Ale to bych nerada…. Hádky ne.!!! Je to všechno naštěstí jen ve srandě. Budu si to muset časem vygooglovat. Všechno smete zase ze stolu Vlado, když svému názorovému protivníku řekne: „Veď ja ti tiež nehovorím, že si ĎEBIL, ale DEBIL.“ Ač by mi to jindy možná tak humorné nepřišlo, teď umírám smíchy……To zvláštní čaro se přenáší i na mne. Hrozně se těším a vlastně nevím na co. Jen to tak pozoruju okolo sebe. Zároveň nechápu, jak se mohou těšit na revizi, když doposud to byly vždycky jen samé průsery? Jsem tedy trochu vyjukaná. V křeči vnucuji svůj cestovní pas roztomilé prodavačce ve freeshopu. Ta ho zdvořile odmítá, ať si ho strčím do kapsy a neztratím. Něco takového mi ale už včera naznačil i D... Ach jo. Zase jsem tu za kreténa. Za debila nebo ďebila, to je jedno.
Na druhou stranu zjišťuji, že úloha veselého pitomečka mi docela sedí. Je velmi osvobozující.
Tohle, kdyby věděli politici, čeští i slovenští, ( i jiní) neměli by zprávaři o čem psát. Jen ten testosteron musí na chvíli pryč. Ale já ho naštěstí zas tolik nemám. Asi tolik jako Peťo estrogenu.
Všichni jsou oholení, navonění, dokonce i Vlado, ač předtím prohlašoval , „že nafta voni najkrajšie“
Zase se dostavují ty mrákoty, jako v Bratislavě, když jsem nakoupila meloun a Whisky. Koukám na ceny, stejně nic nechápu, koupím tedy asi tři lahve pálenky a krabičku doutníků…..je vidět, jak mi šíbe…. a odcházím k Neumětelům. Ani vlastně nevím, čím jsem platila. Kartou? Hotově?
Nesnáším nakupování!!! A to prý ženy obvykle rády nakupují. Ha, ha, já teda ne. Radši chodím pět let v jedněch hadrech než bych šla nakupovat. Ale tady je to nutné. Když mám nárok na 7 litrů (nebo 7 lahví? )bez DPH, tak to nelze hodit za hlavu.
Jeden Peter se nabízí, že nám koupí pivo a vodu, protože už se vyzná a bere si vozíček. Druhý Peter je tak laskav, že jde s námi na nákup. Abychom nezabloudily. Normálně ve městech nebloudím, ale teď jsem ráda, že s námi jde, neboť na vše byla jen hodina a půl a z té už zbývá jen necelá hodina. V nějakém marketu tedy nakoupíme a další šok přichází, když nám Peťo nese tašky. Jsem zvyklá žít poslední roky na vesnici a bez auta a vše tahat v batohu či taškách. Najednou taková galantnost. Jednohlasně proneseme s Alenkou: „Peťo, ty jsi tak hodnej“……
Zamrká a odpoví „ja viem“ …………… Zlatej člověk, fakt. Ale jeho manželka to asi neví, protože Peťo dlouho nebývá doma. Ani ostatní ne…...
Díky jeho znalostem se vracíme zpět natolik brzy, že Alenka se ještě stihne jít koupat a já si dávám pivo. Chlapci už sedí v přístavu u stolu a piv je tam mnohem víc, než jich. Tohle všechno sedí do mé teorie, že jinak myslí žena, jinak muž a jinak lodník. Oni vědí, že nebude čas si objednávat další piva a tak to vezmou jedním vrzem. Stíhám tedy vypít jeden půllitr a pozoruji Alenku, jak se mezi malými Srbaty koupe. Snad se z toho neosype.
P... doporučuje pivo vychutnat, protože je to „posledné dobré pivo na dĺhy čas“…..
Ty sračky, co jsme si nakonec museli koupit ve Freeshopu ve dvoulitrových petláhvích, zřejmě jen naplní zásadu, že nejhorší pivo je žádné.
Nějakým omylem se podívám směrem k lodi a vidím, jak se L... dívá naopak směrem k nám a krouží rukou. Jsou to takové ty jeho typické krouživé pohyby zapěstím s nataženým ukazováčkem. Všichni víme, co to znamená. Škoda, že jsem se tím směrem podívala, mohli jsme si to pivo v klidu dopít. Takhle se rychle všetci stahujeme na loď a opouštíme kilometer 1059 a s ním i toto čarovné místo….
To nebylo jen kouzlo místa, to bylo i kouzlo okamžiku.
Už chápu. Zvláštní ale je, že toto kouzlo, toto čaro přetrvává ještě několik hodin po odplutí z Veliko Gradiště. Způsobuje to jen množství čerstvě nakoupeného chlastu? Možná taky, ale nejen to.
Je to všechno dohromady. Nakoupené potraviny, nakoupené cigarety, dárky, doutníky, alkohol, točené pivo v našich útrobách, celkové uvolnění……ale hlavně….plave se….. plave se…….. plave se.
